U nás se prodalo více než 100 000 výtisků z pera britské hvězdy moderního ženského románu!

Alexandra Potterová pokřtila český překlad své knihy "Láska z Paříže" osobně!

„Nikdo nepíše tak jako Alexandra Potter“ napsal o autorce Daily Mirror. A čeští čtenáři to vědí. Když vstoupila v roce 2011 titulem Není přání jako přání na český trh, zamíchala pořadím v žebříčcích knihkupců. Kniha u nás tehdy neznámé britské autorky Alexandry Potter se během několika týdnů stala bestsellerem a její dosavadní prodej přesáhl v Česku výjimečných 25 tisíc výtisků.

Nebyl to ovšem nástup komety, která zazáří a zhasne. Alexandra Potter se ale stala stálicí na nebi romanticko-humoristického románu.

Vůbec poprvé se britská autorka pouští v knize Láska z Paříže do historické fikce. S hlavní hrdinkou Ruby se pohybujeme mezi Londýnem a Paříží, ale také mezi současností a předvečerem Druhé světové války. Když se vydáme po stopách sedmdesát let starých dopisů a stejně dlouho uzavřeného bytu, změní se romantický příběh v bezmála detektivní pátrání.

Podmanivou atmosféru románu dokresluje dobře zachycený charakter města. Sama Potter popisuje, že se do města nad Seinou několikrát studijně vypravila, a když se do psaní vpravila, měla pocit, že stará Paříž před ní ožívá. Atmosféra ji strhla natolik, že – podle svých slov – napsala svou zatím nejromantičtější knihu.

www.alexandrapotter.cz

AUDIO: Šárka Málková se zúčastnila autogramiády a pár postřehů natočila. První rozhovor je s autorkou Alexandrou Potter.

 

Ukázka z románu Láska z Paříže:

Díky dopisům si připadám, jako bych cestovala v čase. Tenhle byt je něco jako brána, kterou se dá vstoupit do předválečných časů. Zvenku dopadají do bytu pruhy světla z pouličních lamp a záře velkoměsta. Naskočí mi husí kůže. Brr! Připadá mi to trochu strašidelné. Postupuju dál do bytu

a představuju si, že takhle nějak se asi Emmanuelle vracela z první schůzky s Henrym, z té schůzky, jak o ní psal v dopise. Možná poodešla

k oknu a dívala se ven, jak Henry odchází. Možná stál na stejném místě jako my s Xavierem, když jsme prvně vešli do domu. Dnes jsem tu ale sama a se mnou jen přízraky minulosti.

Seschlým parapetem proudí dovnitř průvan. Proud vzduchu rozcinká křišťálové kamínky na lustru. Leknu se. Připadá mi, jako by se dveře bytu za mnou znovu otevřely. Za stěnou cosi zaskřípe. Znovu nadskočím, ale hned se utěšuju, že zvuk určitě pochází od sousedů.

Nebuď směšná! napomínám se. Duchové přece neexistují.

Moje oči pomalu přivykají tmě, takže se dokážu lépe orientovat.

Zamířím do ložnice, kde jsem našla dopisy. Všechno je na svém místě.

Na toaletním stolku leží pouzdro se rtěnkou a perleťový hřeben. Vedle flakon s parfémem. Do ložnice proudí mnohem víc světla, a tak mi nedá práci rozeznat ozdobný secesní tvar modré skleněné lahvičky s hrdlem ozdobeným stříbrnou linkou. Dívám se na ni jako očarovaná a vím, že mi není pomoci.

Samozřejmě je mi jasné, že bych neměla na nic sahat, ale nedá mi to. Opatrně s ní otáčím v prstech a cítím chlad pronikající konečky prstů. Zvednu ji k nosu a přivoním. Po sedmdesáti letech je div, že je vůbec něco cítit. Kápnu si na zápěstí, rozetřu, aby se parfém víc rozvoněl, a znovu se nadechnu. Zavřu oči, protože mě vůně ihned přenáší do vzdálené minulosti.