Tenhle příběh se stal ještě v době, kdy se o umělé inseminaci mezi lidmi příliš často nemluvilo nebo spíš se o tom ani moc nevědělo. Metoda umělého oplodňování chovného dobytka však byla stále populárnější a čím dál častěji se využívala v praxi. Moje teta Anežka, toho času zootechnička jednoho prosperujícího JZD, už od samého rána netrpělivě vyhlížela veterináře-inseminátora, působícího po celém tamějším okrese.

„Zase má zpoždění, ten chlap snad nikdy nepřijde včas! To už je poněkolikátý! A zrovna dnes mám tolik práce. Je konec měsíce a já musím připravit ženským výplaty,“ hudrovala rozmrzele.

„Poslouchejte, ženské, kdyby se tu objevil doktor, pošlete ho rovnou za mnou do kanceláře!“

Asi k polednímu se rozlétly dveře kanceláře a v nich se objevil zarudlý a udýchaný, dávno již očekávaný doktor. Pán již značně pokročilého věku.

„No, sakra, kde jste? Od rána na vás  tady čekáme!“

„Nezlobte se, Anežko, ale porouchalo se mi auto, a tak kde to jde, objíždím farmy autobusem,“ obhajoval se omluvně veterinář, ještě celý udýchaný a zpocený.

„Tak pojďte, doktore, pustíme se do toho, ať už to máme z krku. Já musím ještě dodělat nějaké papíry,“ mávla nad jeho vysvětlením rukou Anežka. Veterinář však opět začal nabírat rudou barvu v obličeji a pracně ze sebe vykoktal: „Mně v autobuse ujelo semeno...“

„Cože?“ zmohla se Anežka na otázku a nevěřícně na doktora zírala.

„No ten autobus byl tak narvaný, že když jsem se z něj pracně vymotal ven, zjistil jsem, že jsem tam zapomněl tašku. Než jsem se ale vzpamatoval, autobus byl pryč,“ jedním dechem ze sebe vysypal veterinář. Anežka se rozesmála, sotva dechu popadala.

„Co teď budeme dělat?“ zděšeně zašeptal.

„Zkuste zavolat na autobusové nádraží a zeptejte se,“ radila mu Anežka.

Doktor s chvějící se rukou vytočil číslo, které mu sdělili na informacích.

Po chvilce napětí se ve sluchátku ozvalo: „ČSAD Nový Jičín, prosím!“

A pan doktor začal do sluchátka zmateně vysvětlovat: „Slečno, mně ve vašem autobuse ujelo semeno, jak mám, prosím vás, postupovat?“ Ve sluchátku bylo chvíli absolutní ticho, že byste slyšeli i špendlík spadnout. Poté se opět ozval dívčí hlas: „A co já s tím mám dělat, tak se utřete třeba do kapesníku.“ Anežka se dusila smíchy a ze sluchátka bylo slyšet podobně přidušované zvuky.

„Slečno, vy mi nerozumíte, já jsem veterinář a ve vašem autobuse linka Nový Jičín - Studénka jsem zapomněl tašku s inseminačním roztokem,“ potil se starý pán u telefonu. Slečna na druhém konci drátu se už rozesmála naplno. Když se jí podařilo ovládnout smích, slíbila doktorovi, že mu zapomenutou tašku zajistí. Pak už jen dohodli čas a způsob předání a hovor skončili.

„Ještě jednou děkuji,“ šeptal doktor do telefonu, přestože už byl dávno hluchý. Poté si zhluboka oddechl, zničeně usedl na židli a pomalu začal nabírat přirozenou barvu.

„Postavte na kafe, Anežko, pro dnešek jsme skončili.“

I po letech, když se stočí řeč na toto téma, dusíme se smíchem.

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.