Po dojmem Pelíšků a Musíme si pomáhat je snadné propadnout dojmu, že Jaroslav Dušek je... přinejmenším zvláštní. Slavnostní večer předávání Českých lvů a televizní pořad Dokoláč jako by to jenom potvrzovaly. My jsme s ním mluvili na plzeňské přehlídce českých filmů, na Finále, kde vystupoval v roli moderátora. A byl jednoznačnou hvězdou festivalu -- bavil diváky, přítomné hvězdy a především sám sebe. A to nejen na pódiu. Zářil i ve "finálové kavárně", kde (jako ostatně většina přítomných) trávil málem tolik času jako v kinosále. Jaroslav Dušel byl přátelský, otevřený a zábavný. A taky hovorný, přemýšlivý a příjemný. A vůbec nebyl divný.

Finále je festivalen českých filmů. Jaké patří mezi vaše oblíbené?

Mám rád Intimní osvětlení od Passera, Hoří má panenko od Formana, teď jsem v televizi viděl Každý den odvahu a překvapilo mě, jak je dobrý. Do té doby jsen ho neviděl. Výborný film je také Farářův konec, ten mám docela rád.

A z těch novodobějších filmů... ani nevím, co mi k srdci přirostlo. Mám třeba rád Zemanovy filmy, to mě baví. To je speciální tvůrce celkově, z těch českých. Ale že bych měl takový ten "svůj český film", který bych viděl čtyřicetkrát na videu, to ne.

Před časem jste měl v České televizi pořad Dokoláč. Měl jste představu člověka, pro kterého to děláte?

Ten člověk jsem já. Nedovedu si vymýšlet hypotetického diváka. Já jsem člověk, který sleduje věc a nějakým způsobem se ji snaží udělat tak, aby promlouvala. A zase to měřím sám sebou. Všechno ostatní je jenom hypotéza - jak se na to budou dívat lidi a podobně. To jsou nesmysly. Nic takového v hlavě namáte. Máte tam vždycky jenom sebe.

Dělal jsem pořad, který šel v době, kdy šli Monty Pythoni. Tak jsem si říkal, že to budou lidi, kteří se dívají na Monty Python. Jaký to jsou lidi, to nevím. Na to hraji příliš dlouho divadlo, abych se odvažoval odhadovat nějakého diváka. Každý den je jiný a diváci jsou jiní. Ta představa, že někdo něco vyrábí pro nějaké diváky, je pro mě naprostá iluze. To nejde. Stejný film, který si pustíte v jiný den s jinými diváky, na vás bude působit různě. Je to strašně odlišné, hrozně pohyblivé a jediné, co se dá dělat, je, že tu věc se snažíte dělat pro sebe, tak, abyste se jí vy snažil rozumět. A výsledek - co z toho potom vyleze, to je jiná věc.

Vy děláte poměrně hodně kontaktní divadlo. Nechyběli vám při natáčení televizního pořadu diváci?

To zase jak kdy. Většinou máte nějakého partnera, se kterým hrajete, který zastupuje nějakou tu živou složku. Pokud tam stojíte sám... tak nechybí. Oni tam nemají co dělat, že? Tam je kamera. Pokud to není pořad s diváky. Jsou situace, které musíte respektovat tak, jak jsou. Tam je kamera, tam nejsou diváci. A nebo je to pořad s diváky a jsou tam diváci a jsou tam i kamery. Když začnete říkat, že vám chybí diváci v pořadu, kde nejsou diváci, protože jste si je tam nepřál, je to zase nesmyslná úvaha. Ale o tom se dá mluvit strašně dlouho.

Jasně, že mi tam nechyběli, protože jsem si je tam nepřál. Chyběli by mi, kdybych si je vymyslel a oni tam nebyli. To by bylo blbý. Nebo v divadle. Kdyby člověk přišel na jeviště a nebyli tam diváci, tak tam mi budou chybět, protože bez nich to nemá cenu. Ale když se natáčí na kameru na záznam, tak diváci nechybí.

Kdyby vám komerční televize nabídla, že vám udělá pořad na tělo...

Tak bych se zasmál. Žádná komerční televize mi nikdy neudělá žádný pořad na tělo.

Kdyby vám nabídli moderování nějakého jejich pořadu...

To už se stalo. Oni mi nabízejí nějaké věci, ale já to zatím nechci dělat.

Takže nemáte příliš kladný vztah ke komerci...

Ale to vůbec ne. Komerce ať si je. Já o ní jenom nedovedu přemýšlet. Nepřemýšlím o umění jako o něčem, co se prodává. Kdy se musí kalkulovat s tím, kolik lidí si to koupí. Mě to v tomhle smyslu nezajímá. To, co jsem vždycky dělal... to je můj svět a já se ho snažím pochopit a snažím se něco dozvědět. Proto to dělám tak, jak to dělám. Nemám nějaké návody, tutovky, jak se to dělá, abych to jenom trousil do světa a vyráběl ty konzervy. Mě to nezajímá. Ke komerci nemám ani záporný ani kladný vztah. Jenom v tom světě nejsem doma, a proto těžko můžu "jejich" nabídky reflektovat. Protože by mě brzo vyhodili.

Máte velké nadání, co se řeči a improvizace týče. Co mám udělat, když budu chtít, aby mé děcko bylo aspoň z půlky tam, kde jste vy?

V tom vám neporadím, protože si myslím, že každé děcko se dostane tam, kam se dostat chce. Vy nemůžete chtít někoho někam dostávat. A když to chcete, většinou to dopadá opačně. Dostane se úplně někam jinam.

Já se k tomu dostal tak, že jsem měl rodiče v divadle, v Semaforu. Jako dítě jsem chodil na divadelní zkoušky. A měl jsem rád nahrávky Wericha s Voskovcem a Wericha s Horníčkem. A pak jsem začal chodit na Vyskočilovo divadlo. Mluvení mě zajímalo vlastně odmalička, protože jsem prý mluvil hrozně brzo, říkají rodiče. A prý velmi pregnantně a velmi přesně.

Dnes je to o tom, že když na mě někdo mluví, slyším víc významů, než kolik on myslí. Na něco se třeba ptá a netuší, že se zároveň ptá na něco úplně jiného. Je zaměřený jen na tu otázku, ale neslyší ta slova. Prostě povídá. A jeho slova kladou otázku úplně jinou. A to je rovina, která mě už odmalička zajímá. Vždycky se mi líbily bláznivé poezie, dadaisté (ne všichni, samozřejmě - zejména Kurt Schwitters, který si tak zvláštně hraje se slovy)... Hodně mě také oslovil starý Vyskočil a jeho divadlo - konečně jsem měl pocit, že na jevišti stojí někdo, komu rozumím. Je fanatik formulací. Člověk si vedlě něj zvykl, že je nutné mluvit víceméně přesně, protože jinak dochází k nedorozumnění. Jinak je věta rozmazaná, význam je nejasný, lidé se dohadují, každý v tom slyší něco jiného.

Jistě, že je to stejně tak, že s řečí zacházíte volně. Lidé vnímají řeč jako intonační, vnímají obraty, vnímají její citový obsah. A jsou lidé, kteří vnímají hlavně věcný obsah a nevnímají intonační odstíny. A mě ta řeč zajímá v jakési kompletaci.

Mě to zkrátka zajímá - a tomu slovo "zajímá" je, hned jak ho řeknu, potřeba rozumět v obou významech. V tom běžném - že vás to láká, přitahuje. Ale také v tom, že vás to zajímá, to znamená, že vás to úplně zajme. Že vás to drží, zajímá a nepouští a vy se tím musíte zabývat.

Režisér Filip Renč byl na počátku devadesátých let považován za zázračné dítě českého filmu -- Requiem pro panenku vystřelilo na samou špici tehdejšího českého filmového světa jeho i jím nalezenou Annu Geislerovou. Smůla zázračných dětí je v tom, že soupeří samy se sebou. Přebil Renč co do kvality někdy svůj debut? Patrně nikoli. Stal se sice star kolegů od bulváru, tajným snem kdekteré pubescentky, ale, jak by řekli hoši od sportu, i přes slibně se rozvíjející gólové šance už nikdy nevsítil s takovou jistotou, jako poprvé. Svým ještě čerstvým filmem Rebelové Renč zřejmě svůj stín nepřekročí.

Na festivalu českého filmu Finále Plzeň 2001 tento snímek ovšem nemohl chybět -- a spolu s filmovým pásem dorazila početná delegace. S režisérem Renčem v čele. Zázračné dítě, oplývající klikou při hledání jiných zázračných dětí, bylo (v kontrastu s mnohými jinými ve stavu střízlivém a rozpoložení vstřícném...) takříkajíc "v pohodičce". A nechalo se pozvat na cigáro...

Fungujete jako "výtah pro nové tváře". Je to úmysl?

Je to úmysl, je to záměr. Vždycky se snažím, aby film byl originální pokud možno ve všech směrech, to znamená i v hereckých tvářích. Myslím si, že je tady spousta neobjevených talentů, a nevím, proč by pořád měly hrát v českých filmech ty samé tváře. Takže si myslím, že diváci budou radši, když budou mít nové hrdiny, nové typy. Já jsem takový hledač nových tváří a talentů a myslím si, že nepotřebuji ke své práci slavnou osobnost. Film by měl fungovat jako celek, nikdo by tam neměl převyšovat. Třeba tou popularitou, která je někdy pro film na obtíž.

Máte pocit zvláštní zodpovědnosti, když někomu pomůžete nahoru, pak vidíte, jak se kolem něj začnou motat média...

Začnou se kolem něj většinou motat takoví mrchožrouti, kteří se na něm chtějí přiživit a získat ho do nějakých svých prapodivných projektů a využít jeho jména. Hodně pak záleží na osobní inteligenci každého z těch zúčastněných herců, jak si svou budoucnost rozvrhne, s kým se spojí, s kým ne, protože já jim nebudu moci stále dávat práci, protože sám jí nemám moc. Se zájmem pak sleduji, jak se jejich osud a kariéra vyvíjí. Doufám, že všichni, co hráli u mě, se nějak chytnou a budou hrát jenom v dobrých věcech a nezačnou moderovat soutěžní pořady na Nově. Byla by jich škoda.

Který z vašich rebelských "objevů" považujete za největší úspěch?

Tam šlo o to, aby ta holčičí a klučičí parta zapadala do sebe jako kolečka od hodinek. Nechtěl jsem, aby někdo trčel, ale aby všichni představovali ty postavy, které představovat mají, a aby se o někom neřeklo "ten je trapnej" nebo "ten je výbornej". Je to kolektivní věc. Myslím si, že každá z těch rolí se strefila do své šarže, ty holky jsou bezvadné a kluci taky. Dalo to hrozně práce. Těch šest lidí, co hrají tři a tři hlavní role, je vybráno z šesti tisíc adeptů, které jsem osobně zkoušel. Ne že jsem je viděl na fotkách -- ale se všemi jsem dělal herecké zkoušky. Takže bych musel bejt blbej, kdybych se zmýlil a tu partu dal dohromady špatně, aby nefungovala. Taky mi poradili moji známí, protože ve finálním rozhodování jsem měl dvě možnosti na Bugynu a dvě možnosti na Boba. A už jsem fakt nevěděl, byl jsem v koncích. A moji kamarádi mi doporučili ty lidi, kteří tam teď hrají.

Vy sám jste také považován za hvězdu. Co to pro vás znamená? Když natočíte film, média se o vás začnou zajímat trochu jiným způsobem...

Je to asi potřeba, co se týče šoubyznysu. Ti lidé, kteří to dělají, kteří za tím stojí, by měli být veřejně známí, aby lidé měli důvod na ten film jít, aby si o tom povídali. Takže ono to je třeba. Ale zároveň se člověk stává obětí různých mediálních spekulací. Musí si dávat pozor, s kým a kde se nechá fotit, musí si vybírat společenské akce, na které jde a na které nejde. Dřív jsem na to kašlal, bylo mi to jedno. A taky jsem na to kolikrát doplatil. Takže si teď dávám velký pozor, kam jdu a s kým se bavím. Protože je to pak zneužité proti mně. Říká se sice, že i špatná reklama je dobrá, ale já si to nemyslím.

Vzhledem k tomu, že jsem se včas rozhodl stát za kamerou, tak netoužím být mediální star a pro mou práci to je k ničemu. Buďto to je dobrý film, nebo není. A lidem je jedno, jestli tvář režiséra nebo scénáristy je provařená nebo neznámá. Myslím si, že film musí pracovat jako celek.-- režisér, scénář, herci, kamera i výtvarná a finanční stránka. Pak může fungovat. Nikdo nesmí trčet hlavou nahoru.

autor: Veronika Skálová, Jakub Macek