Je krásný podzimní den a houby rostou jako z vody. Okolní lesy doslova lákají na procházku a tak proč nevyužít volný den a nenasbírat také trochu hub na sušení. Autem jsme dojeli na okraj lesa, zaparkovali a vybaveni košíky jsme vyrazili.

Neuběhly ani dvě hodinky času a košíky se plní krásnými úlovky. Pomalými kroky se vracíme k autu, že úlovek uložíme do kufru a vydáme se ještě na příjemnou procházku kolem rybníků.

Když jsme došli k autu, tak přední sklo bylo rozbité kamenem, který ležel na přední sedačce a skrovný obsah auta byl doslova přeházen a chyběly i takové maličkosti, jako je mapa, lékárnička a trojúhelník. Ještě že jsme rádio a doklady měli u sebe. Pronesla jsem něco nelichotivého na adresu zloděje a bylo mi z toho smutno. Už jsem si v hlavě promítla, co všechno v dnešní nedělní den bude potřeba zařídit, aby naše auto bylo v pořádku. O penězích nemluvě. Manžel se na mne podíval a jen pronesl „Buď ráda, že ti tady zůstalo aspoň auto, Také tu už nemuselo stát. Tak musíš být ráda, že to tak dopadlo“.

Musela jsem se slovy manžela jen tiše souhlasit.