Moje literární zážitky

K sepisování jsem tíhl už od raného dětství. Jako dítko školou povinné jsem si sám pro sebe vydával časopis vyjadřující moje postřehy na dění kolem. Pamatuji se velmi dobře, že za vrchol své tehdejší publicistiky jsem považoval reportáž ze svého naprosto zpackaného rande. Chystal jsem se na něj dobrý týden, předem jsem si ve své třináctileté hlavě sestavoval duchaplné věty, před zrcadlem nacvičoval – řečeno podle jakési přiblblé knížky – vlhké pohledy, a ve své fantazii si vysníval, co všechno se nádherného stane. A pak přišel ten Den, kdy jsme se sešli za dřevěnou ohradou Okresního stavebního podniku… a ona si přivedla dvě úplně pitomé kamarádky. No řekněte, šlo takové story pominout a nehodit ho na papír? Celý článek končil zvoláním: Je to kráva!

O mnoho let později jsem se stal dopisovatelem regionálních novin. Tehdy také přišla první ocenění za psaní. V soutěži dopisovatelů jsem po čtyři roky získával druhé či třetí ceny – obvykle kazové sklo z poděbradských skláren, přičemž první cena byla dotována na tu dobu velmi zajímavou částkou tři tisíce korun, což byl vlastně měsíční plat. Pátý rok jsem jednoho dne vylovil ze schránky obálku s blahopřáním k prvnímu místu. Leč, soudruzi, s konstatováním, že peníze kazí lidi, změnili finanční odměnu na vyhlídkový let vrtulníkem. V určený den jsem se dostavil před okresní národní výbor. Mne a další dva šťastlivce odvezla černá volha na letiště Agroletu za městem, kde již čekal sovětský vojenský vertoljot z blízkých Milovic. Po příkrém železném žebříčku jsme se, jak slepice do kurníku, vydrápali do zeleného monstra s kulometem na přídi. Vpředu seděli dva ruští, či, podle vzhledu spíše kirgizští vojáčci. Rozepnuté prošívané kukly jim podél tváří plandaly jako psí uši, čímž ve spojení se šikmýma očima a rozzářeným trvalým úsměvem vypadali jako dva černí kokršpanělé. Usedl jsem do sedačky, z níž přesně v místě nejméně vhodném vykukovalo ocelové péro a připoutal se. To už jsem se na zážitek z vyhlídkového letu přestával těšit. Pilot zaklapal několika páčkami, zmačkl veliký čudlík a obrovská vrtule nad námi se roztočila. V plechové stěně těsně vedle mého ucha se rozvibroval asi centimetr tlustý nýt – takových ovšem kolem drnčelo několik desítek. Pak se stroj rozklepal tak, že jsme se promptně naučili koktat, div, že jsme si neukousli jazyk, a pomalu se odlepil od země. Ve výšce asi sta metrů se ten šroťák několikrát propadl, pak se téměř položil na bok, přičemž se maladěc s kniplem v ruce zpředu ohlédl, rozesmátě zahlaholil - Charašó! - a střemhlavě začal stoupat. Mohu vám důvěrně sdělit, že za celý let jsem se z kulatého okénka nepodíval, takže mi zůstalo utajeno, jakže je moje krásné město z vrtulníkové perspektivy ještě krásnější. A to jsem na tom byl ještě mnohem lépe, nežli kolega po mé levici, ten si, asi že neměl zrovna nic lepšího na práci, obracel naruby žaludek až do přistání. A protože tam nebyl žádný pytlík, tak na svoje kolena. Dobrých pět měsíců jsem se v noci probouzel hrůzou a dělalo se mi špatně, kdykoliv jsem uslyšel brblání těchto vzdušných strojů na obloze.

To bylo moje první a poslední ocenění za novinářsko – literární práci.

Na psaní a literaturu jsem ale nezanevřel. I když je ve většině případů oceněna podobně. Jen mi už nebývá tak špatně.