Věříte-li na osudový vztah a lásku na první pohled, určitě by vaší pozornosti neměla ujít kniha, která vyšla v nakladatelství ALBATROS s názvem Vladimír aneb Zastavený let. Autorkou je známá francouzská herečka ruského původu Marina Vladyová, která vypráví svůj životní příběh prožitý po boku ruského herce, básníka, zpěváka, nespoutaného a svébytného rebela Vladimíra Vysockého.

Vladimír Vysockij - při vyslovení jeho jména se asi většině z nás vybaví jeho osobitý hlasový projev. Byl hvězdou, která zazářila na ruské obloze v šedesátých a sedmdesátých letech a rozbouřila hladiny ve vodách totalitního režimu. Byl to člověk, pro něhož den měl při jeho pracovním nasazení trvat alespoň čtyřicet osm hodin. Jeho fyzické tělo však toto tempo dlouho nevydrželo. Zradilo ho slabé vyčerpané srdce. Velkou měrou se na jeho zničeném organismu podílela i silná a naprosto nezvladatelná závislost na alkoholu.

Marina pro něj byla velikou oporou i múzou. Díky manželskému svazku s ní, mohl vycestovat do zahraničí. Ale bohužel i přes obrovskou lásku, kterou k sobě tito dva lidé pociťovali, ani ona nedokázala nic změnit v jeho hektickém bohémském životě a nezabránila tak předčasnému konci.

Je to opravdu bolestná zpověď ženy, která prožila zoufalou lásku v prostředí, kde pro tento cit nebylo místo.

Ukázka z knihy:

(šest týdnů před smrtí)

11.června 1980. V hale stojí zavazadla, ty odjíždíš, vracíš se do Moskvy. Jsme smutní a unavení. Po tři týdny jsme bojovali všemi prostředky, možná jsem nebyla dost silná. Detoxikace v nemocnici Fernanda Widala, cesta na jih, až do Bonaguil, všechno bylo marné. Vytáhneš z kapsy kartičku, několik spěšně načmáraných slok. Tvůj hlas se rozléhá, hluboký jako zvonění hran. Mám v očích slzy. Řekneš mi: "Neplač, ještě to není ta pravá chvíle."

Tvé vybledlé oči se na mě upřeně dívají, snad se ptají. Chci ti vzít papír z rukou, řekneš mi, že je to moc špatně napsané. Slibuješ, že mi to pošleš telegramem. Odjíždíme na letiště Roissy. Ty sloky se mi celou cestu honí hlavou. Led, o kterém opakovaně mluvíš, ten led nás tiskne a svírá. Dokážu ti říct jen obvyklé banality: "Dávej na sebe pozor, buď opatrný, nedělej hlouposti, ozvi se mi," ale cit už v tom není. Už jsme jeden od druhého daleko. Poslední polibek, poslední pohlazení po tvé drsné tváři, nastoupíš na pohyblivý chodník, díváme se na sebe do poslední chvíle. Dokonce se nakloním, abych viděla, až zmizíš. Tvá ruka mi naposledy zamává. Už nevidím tvůj obličej. Je konec.