Co dělat, když žena chce rodit přirozeně a nějak to selže,

a přitom má zájem na správném vývinu svého dítěte.

nebo drogově závislý jedinec? I.P.

Samozřejmě že má. Především jde o úhel náhledu. Vždycky když se mne někdo takto zeptá, vzpomenu si, jak různé ty důchodkyně ve vinohradských parcích venčí ty své tak milované a opečovávané, i když z pohledu kohokoliv jiného bizarní a často prašivé pejsky. Pro ně jsou tihle mazlíčci dokonalí.

Právě tak obdivujeme různé ty polodrahokamy. Viděl jsem řadu téměř dokonalých křišťálů, ametystů, růženínů – vždycky ale na každém krystalu byla alespoň prasklinka, nepravidelnost ve tvaru, bublinka nebo nečistota uvnitř. Jinak to ale byly naprosto dokonalé kameny.

Japonci milují vše, co je staré a omšelé, nebo dlouho používané. Také Číňané a Indové a další kultury milují své staroušky. Čím víc vrásek, tím lépe. A když mají doma jako bonsai nějakou hodně zkroucenou borovičku, symbolizující právě tak zkroucený strom někde na skále, ošlehávané větry a dešti, tak je to vrchol dokonalosti.

Jinými slovy, na tom, jestli vidíme onu příslovečnou láhev z poloviny prázdnou nebo plnou právě ve výchově porodem poškozených dětí setsakra záleží! Je třeba se, i když k tomu nemáme dispozice, naučit být optimistou. Ona láhev je sice ve skutečnosti „jen“ poloviční, ale tělo toho, kdo ji vidí jako z poloviny plnou, je plno endorfinů a na rozdíl od pesimisty je zdravější, emočně vyrovnanější, soucitnější, kooperativnější a lépe připraveno na těžké úkoly.

Jinými slovy, každý jsme dokonalý. V okamžiku vzniku (a tak do puberty) jsme každý udělali vždy vše, co se dalo, abychom byli dokonalí. Jen ty vnější okolnosti způsobily, že je na nás, zázraku na konci milionů let evoluce, sem tam nějaká ta prasklinka, někde uvnitř nějaká ta nečistota. Pak už záleží na tom, co s tím (s ním, se sebou) uděláme.

Jak tedy vychovávat své dítě (i když vím, že u porodu se něco zvrtlo)?

Za prvé, i syna v nesnesitelné pubertě lze nekritizovat a nesoustřeďovat se na jeho vady, ale naopak, na jeho klady a dovednosti. Vím, je to celospolečenský problém, a navíc je to tak trochu „krajová“ záležitost a brblavost Čechů je příslovečná. V Japonsku je to trochu jinak nejen se starými věcmi a lidmi. Rád vyprávím historku o panu Jamadovi. Jistý kanadský zenový mistr přijel na návštěvu do jedné malé japonské vesnice. Před vchodem do haly, kde se setkání mělo konat, narazili na v příkopu se válejícího opilce, kterého pořadatelé rychle s mnoha úklonami uklidili. Na zvednuté obočí zareagovali vysvětlením, že to je jen místní opilec, pan Jamada. Po slavnostní večeři se rozproudila neformální debata, a mistr se vesničanů nakonec zeptal, jestli mají ve vsi nějakého duchovního rádce, nějakého učitele. Ale ano, říkali. Jak se jmenuje? Pan Jamada. Jamada? Vesničané pochopili a vysvětlili: Víte, on pan Jamada sice má problémy s pitím, ale jinak je to moc dobrý duchovní učitel a za ta léta pomohl spoustě lidí.

V tom, milé maminky, jejichž porod se přes všechna předsevzetí nějak zvrtl, tkví naděje, zodpovědnost, moc a síla vaší lásky a budoucí nepodmíněné péče. Jde vždy jen o pravděpodobnost. Chlapec, poškozený porodem, má prostě jen daleko větší pravděpodobnost, že bude vlivem prostředí a nějaké situace (když ho třeba učitel nutí přede všemi spolužáky vyprávět vtipy) nastartován směrem k niterné nejistotě, kterou bude maskovat agresivitou a hulvátstvím. S porodem poškozeným synem je to tak trochu jako když se pyrotechnik musí naučit zacházet s třaskavými věcmi. Je to těžké, když to ale zvládne, je pak navíc obohacen o celou řadu dovedností (např. o trpělivost, soustředěnost atd.), které se i jemu v životě budou velmi hodit. Všechno, zvláště porodem poškozený syn (a uječený šéf a nenáviděný politik), je v tomto smyslu tím nejlepším učitelem.

Vy ženy jsem na tom ale lépe než my muži. Umíte přirozeněji a z podstaty své existence milovat. Láska, bezpodmínečná a pečující láska, je totiž lékem na všechno (a někdy si můžeme povědět, co to vlastně ta láska z dnešního pohledu je a jak to asi funguje). Navíc pomáhá změnit a udržet si právě onu zmíněnou schopnost vidět věci (a syny) pozitivně. Nenechte si ale vnutit módní trendy, právě panující společenský názor či úřednický diktát o tom, jak má vypadat, jak se má chovat a co a přesně kdy má umět vaše dítě.

Za druhé, jak tak syn roste, nejméně do šesti let věku jen a jen milovat, milovat, milovat, aby se jeho emoční systém ustálil, napevno, na celý další život. Dítě potřebuje lásku a hranice (příliš liberální výchova dítě niterně znejistí). A později chválit, chválit, chválit. Nebo jinak, nechat dítě, aby se mohlo, v rámci svého hledání svého místa na světě, svobodně poohlédnout a svobodně si zvolit. Nechat ho hrát si s životem. Ale především potřebuje být chváleno za to, co umí a co se mu daří. Každé dítě v něčem vyniká. Když je právě za to chváleno a povzbuzováno, zcela jistě překoná případné handicapy.

Role matky je právě v tomto ohledu nezastupitelná. Jsou to právě jen a jen matky, které dělají muže. Všichni (slavní a stateční) mužové, kteří tzv. „něčeho dosáhli“, byli v nějakém kritickém okamžiku maminkou pochváleni, a pochvalou nasměrováni k budoucímu povolání a poslání. Říká se tomu také „sebevyplňující se proroctví“ a jde o to, že tak jako žáci plní i podvědomá očekávání pedagogů, tak i děti a především synové plní i podvědomá očekávání matek (a otců).

Vždy se totiž jedná o pravděpodobnost. Špatný porod může být důvodem, že takový chlapec pravděpodobně v krizovém okamžiku podlehne (droze, partě, okamžiku). Správnou výchovou plnou nepodmíněné lásky vychovaný jedinec ale prostě nepodlehne… Když budu svého syna milovat takového, jaký je (nezapomeňte, je dokonalý), když si navíc dám pozor, abych neopakovala chyby svých rodičů (poškozená matka neumí vychovat své dítě, a to se pak vyvíjí poškozeně), jsem na nejlepší cestě (je-li někde v hlubinách mozku špatným porodem na oné základné rovině emocí přece jen poznamenaného dítěte nějaká ta chyba) pomoci mu postupně všechny vrstvy případných negativních zkušeností a emocí v následně láskyplném prostředí svobody (a hranic) převrstvit dalšími a složitějšími a pozitivnějšími emocemi a zkušenostmi tak dokonale, že takto emočně „ustálený“, vyrovnaný jedinec se pak dokáže i v krizových chvílích (např. nabídka drogy v partě), zachovat adekvátně.

A za třetí, nezapomeňte, maminky, že to nejlepší, co pro svého syna můžete i později udělat, je nejpozději v 18 letech ho nechat jít (a pokud se mu nechce, vykopnout z domova).

Existuje totiž něco, čemu říkám druhá puberta. Každý mladý člověk ve věku mezi 18. a 21. rokem věku hledá smysl, jinými slovy, duchovnost (jeho čelní mozkové laloky mají tendenci se propojit). A právě duchovnost (a všechny cesty k ní vedoucí, např. různé ty meditace, relaxace, psychowalkmany, ale i rituály, hudba atd.) je pak zárukou, že se mu podaří sám sebe a svou niternou jistotu najít, dospět, a přetnou tak bludný kruh generačně se opakujících chyb, pramenících ze špatných porodů a následných traumat.

Následky špatných porodů si takto poškození jedinci bohužel nesou někde hluboko v programu svých myslí po celý život a zcela jistě by bylo lépe se jich vyvarovat. Pokud k tomu ale již došlo, nevadí, chce to pomoci mu zvládnout (ony viry v operačním programu a) sama sebe.

Je to pak tak trochu jako když si na kozlík vozu, který táhnou dva jankovití a nezvládnutelní koně, sedne zkušený vozka, který to prostě umí. Koně sice občas zajančí, ale vozka to vždy zvládne. A co je hodně důležité, ví, kam jede a co veze. Má úmysl a cíl.

Všichni jsme dokonalí.