Pohádka

Žilo bylo

kdysi dávno

jedno malé děvčátko

Spíš žilo než bylo

Ne že by nechtělo také být

ale pořád jaksi nemohlo

To už se tak někdy přihodí

malým holčičkám

A přece právě tohle děvčátko

tak hodně chtělo být:

Nejkrásnějším miminkem

nejbáječnější sestřičkou

nejlepší školačkou

nejdražší dcerou

nejvěrnější přítelkyní

nejstálejší manželkou

nejlaskavější matkou

nejmoudřejší babičkou

Tím vším tak hodně chtělo být

Jednou

to už bylo úplně stařičkou

vrásčitou ženou s bílými vlasy

s hlavou vloženou v unavené dlaně

rekapitulovalo počet svých nepatrných vítězství

a nesčetných proher

Ani si přitom neuvědomilo

že je přemohl jeho poslední spánek

Že se lehounké jako obláček ranní mlhy pomalu

pomaloučku vznáší výš a ještě výš

a že v té hluboké dálce před sebou vidí siluetu někoho

kdo vlastně ani nikým není

jen teploučkým stříbřitým světlem

Že se to světlo vlídně usmívá

doširoka otevírá svoji rozevlátou náruč

a volá na ně

Neslyšelo žádná slova

zato však celou svojí bytostí cítilo

jak se vesmír kolem zachvívá a zpívá:

„Vítej zpátky doma mé nejmilejší dítě!“

(Všem klukům a holčičkám, co už byli dospělými lidmi)