„Lidé si při zařizování nepokládají otázky ve správném pořadí,“ říká ředitel Institutu bytového designu Petr Tschakert, který byl mimo jiné třináct let šéfredaktorem několika prestižních magazínů o bydlení. Zařizovat se vkusně, prakticky, ale i nadčasově učí zájemce na speciálních kurzech, ale příležitostně také v rozhlase a televizi.

Jaké je podle vás správné pořadí otázek, které by si lidé měli klást, když se zařizují?

Určitě by měli začít prostorem a jeho možnostmi, nikoliv například… barvou tapety.

To se vážně stává?

Zcela běžně. Mnoho lidí začíná dekorativní, místo praktickou stránkou bydlení. Dlouho jsem si kladl otázku, proč to tak je. Na kurzech mi to účastníci odtajnili sami. Mají prý pocit, že když nezačnou od dekorativních prvků, třeba od tapety, není v jejich očích zařizovaní dost kreativní proces. To je však naprostý nesmysl. Zařizovat se totiž musí od základu, stejně jako vařit. Nemůžete přece dělat guláš tak, že začnete od soli a koření.

Co je tedy první otázkou?

Správné využití každé místnosti bytu… a například velikost kuchyně. Většina lidí dnes spojuje kuchyň s obývacím pokojem. To je standard, ale majitelé se vůbec nezamýšlejí nad tím, jak často vaří, jestli vaří pro sebe nebo pro rodinu s třemi dětmi, zda vůbec vaří…, ale určitě si koupí kuchyň přes dvě třetiny obývacího pokoje. Bývá sice velká, ale naprosto nefunkční. Prodejci kuchyní jsou sice nadšení, ale uživatelé takových kuchyní bývají dost smutní. To se absolventům našich kurzů nemůže stát, protože si nasimulují vlastní kuchyň ze speciálních posuvných modulů a ověří si, jestli jim bude vyhovovat a zda v obývacím pokoji zbyde prostor i na ostatní běžné činnosti.

Prozraďte, do čeho se v bytě vyplatí nejvíc investovat?

Do kvalitních materiálů pevné základny bytu, tedy do všeho, co dlouhou dobu nebudete chtít měnit. Jsou to například podlahy, dveře, zabudovaný nábytek, obklady v koupelně a kvalitní deska kuchyňské linky. Vždycky je lepší rok sedět v obýváku na polštářích, stejně jako to dělávají Japonci a nákup pohovky odsunout, než u všeho udělat kompromis a mít polovinu bytu z laminátu a jiných laciných povrchů.

Některé lamináty jsou dnes přece k nerozeznání od dřeva. Co je na nich špatného?

Špatného je na nich to, že nedokážou stárnout, pouze se ničí. Podlahu nebo kuchyňskou desku z lamina budete muset jednou celou vyměnit, kdežto například dubovou plochu můžete zbrousit a než k tomu zbroušení dojde, je opotřebení jakousi docela estetickou patinou. To lamino nezvládá.

A Technistone? Ten byste doporučil?

Já ho dokonce na našich kurzech doporučuji a vedu k tomu i naše lektorky, protože s ním mám dobré zkušenosti. Použil jsem ho opakovaně i ve své třetí kuchyni, ale teprve u druhé jsem zjistil, že se vyrábí v Čechách.

Proč volíte opakovaně Technistone, když se nabízí řada jiných materiálů?

Protože nesdílím váš názor, že se nabízí řada jiných materiálů. Respektive asi nabízí, ale vždy mají nějaké ALE. Pravý kámen je porézní, takže se problematicky udržuje, corian a hima-cs jsou měkké materiály a dost rychle se poškrábou, keramika je křehká a dražší než zmíněné povrchy. Na Technistone jsem vylil už hodně vína, sojové omáčky, oleje a kečupu. Viděla jste mou bílou kuchyň, uhádla byste, kde ty skvrny původně byly? Jsem si jistý, že ne.

Poslouchají absolventi vašich kurzů zmíněné rady?

Kupodivu ano. Podařilo se nám dokonce uchránit mnoho kuchyní řady celebrit od levných desek a přesvědčit je, že umělý kámen je lepší variantou.

To ale určitě žertujete…

Vůbec ne. Všimla jste si, že i solventní lidé mají pro nákup čehokoliv takzvané mentální limity? Například za lahev vína dají konkrétní částku – třeba pět set korun. Jejich finanční situace jim dovoluje dát mnohem vyšší částku, ale tu dají za jiné zboží, kde mají vyšší finanční limit. Za víno ne. A podobné je to bohužel i s kuchyní. Většinou to odnese deska.

Jak to myslíte?

Všichni  prostě vědí, že za kuchyň chtějí dát určitý obnos a když ho překročí, škrtnou nejzřetelnější položku – pracovní desku. Výsledkem je paskvil. S lacinou laminátovou deskou vypadá i luxusní značka kuchyně levně a obyčejně. Platí to i naopak. Když dáte technický kámen na levnou kuchyň, vypadá o několik tříd dráž.

Lidé v zařizování dost tápou. Byl to důvod, proč jste zakládal Institut bytového designu?

Vyjádřila jste to přesně. Přes veškerou dosavadní snahu jsem cítil, že popularizace a vzdělávání v České republice v oblasti bydlení a zařizování soukromých interiérů, je kupodivu stále v plenkách. Mnohé školy designu sice pořádají nejrůznější semináře, ale ty mají spíš ambice vychovávat profesionální dekoratéry a designéry. V tom se institut liší. Snaží se pomáhat laikům a jeho kurzy jsou určeny široké veřejnosti.

Kdybych se u vás tedy chtěla vzdělat, a pracuji v oboru bytové kultury, mám smůlu?

Určitě ne. Pořádáme řadu seminářů pro Asociaci českých nábytkářů a řadu dalších společností, ale koncový zájemce o kvalitní bydlení je naše stěžejní ikona. Pro toho jsme vznikli a tomu chceme vycházet vstříc a pomáhat.  Snažíme se dělat maximum. aby lidi zařizování bavilo.

Poslední otázka: vyfotíte se ve vaší vlastní kuchyni?

Každý si dneska dělá selfie s kdekým. Nebudete tomu věřit, ale já jsem si selfie ještě nikdy nefotil. Mohu tedy mít svoje první se svojí skvělou kuchyní.