Hurá, hurá, hurá. Končil týden plný nudné školy a my se - tedy přesněji řečeno náš babinec - chystali na víkend, který se odehrával pokaždé stejně. Pátek zábava a smích, sobota zábava a smích a neděle nějaké to rande nebo povyražení na společné vycházce. Psala se léta devadesátá a nám bylo krásných 16 či 18 let. Co si víc přát. Bez starostí, bez závazků, mohly jsme si užívat života, co to šlo.

Bylo nás celkem šest holek, uchechtaných, mladých, hezkých, plných života, které se chtěly a uměly bavit. Spojovalo nás bydliště, přibližně stejný věk a čtyři z nás i stejné příjmení, i když jsme kromě dvou nebyli sourozenci.

Každá měla nějaké ty chyby, ale držely jsme při sobě a snažily se povzbudit jedna druhou, když jsme se rozešly s tím, který měl být láskou našeho života. Jednou jsme dokonce vypily domácí bar rodičů, kde alkoholová kombinace griotky, korzára, becherovky a klášterního tajemství na smutek z rozchodu nás dovedla docela dobře rozparádit a my vesele pěly po dědině.

Zažily jsme třeba noční koupání v zatopeném lomu "na Evu", spaní v šesti ve stanu pro dva, ranní buzení kačen, které nám oštipovaly stan, nekonečné česání, půjčování oblečení, sprejů a šminek, kouření v pokoji o rozměru šest metrů čtverečních, aby rodiče nevěděli...

Užily jsme si, a jak běžel čas, postupně jsme se vdávaly a začaly vychovávat své ratolesti, někdo dvě, někdo dokonce tři. Vždycky se našel čas, abychom navštívily jedna druhou, pomluvily naše drahé polovičky nebo zašly společně na kafe. Proč píšu tenhle článek o ničem? Je to vzpomínka na superkamarádku, která nám včera odešla tam, odkud není návratu. Někam, kde - pevně doufáme - chystá pro nás další zábavu, a až se opět sejdem, zase to rozjedem na plné pecky.

Marci, o tvoje kluky Zdendu i Tomíka budeme v rámci možností pečovat. Věř, že tvůj muž z nich vychová stejné super chlapy, jako je on sám. Užij si to tam nahoře, a až přijde náš čas, drž nám fleka!

Leona