Byli jsme s manželem spolu dvanáct let, ale dítě stále žádné. Po mnoha a mnoha vyšetřeních jak mého, tak manželova zdravotního stavu jsme podle lékařů byli v pořádku. Ale přesto jsem nikdy neotěhotněla a tak jsme se rozhodli pro adopci. Neměli jsme požadavek na pohlaví dítěte, ani jeho věk. Proto jsme měli větší šanci dítě získat.

Po delší době jsme si adoptovali šestiletou holčičku, která vyžadovala více péče, ale vše se časem upravilo a po dvou letech se vyrovnala svým vrstevníkům. Po základní škole začala dcera chodit na gymnázium. Učení ji nedělalo potíže a tak se rozhodla jít studovat medicínu. S manželem jsme měli z dcery radost.

Když měla dcera devatenáct let, tak přijela domů z koleje a oznámila nám, že je těhotná. Vyvstala otázka, co bude dál. Jak bude studovat, jak si svoji budoucnost představuje a co bude s dítětem. Měla jsem zájem o to, aby dcera dostudovala a vybudovala si kariéru.

Manžel celý víkend nepromluvil ani slovo a dcera nemluvila skoro vůbec. Atmosféra by se u nás dala krájet, napětí bylo v nás všech. Další ráno u snídaně jsem se hlasitě dožadovala od dcery, jak si naplánovala budoucnost a co na to otec dítěte. Dcera mlčela a v tom promluvil manžel:„Otcem dítěte jsem já“.

Bylo to jako zásah blesku. Nejdříve jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale další slova mě ujistila, že jsem slyšela dobře. Bylo mi hrozně. Manžel i dcera mě ujistili, že je jim to moc líto. Jejich zakolísání bylo jen jednou a nebyla v tom žádná láska, ani chuť ve vztahu který nebyl pokračovat. Bylo to pro ně jen chybné selhání. Cítila jsem se velice podvedená a zrazená. Ale jak se v takové situaci zachovat? Manžela jsem měla i přesto ráda a o dceru jsem také nechtěla přijít. Nemohla jsem se o tom, co prožívám vůbec nikomu svěřit, ani poradit, bydleli jsme tenkrát na malém městě. Trvalo to několik dní, než jsme se všichni společně dohodli na řešení složité situace.

Manžel se nechtěl rozvádět a já ho měla stále ráda i přes jeho zradu. Dcera chtěla za každou cenu studovat a přerušení těhotenství odmítla, ale vychovávat dítě také nechtěla. Za půl roku dcera porodila zdravého chlapečka, kterého jsme si s manželem adoptovali. Dceru jsme finančně podporovali až do skončení studia. Od té doby jsme ji ale neviděli a ztratili jsme s ní kontakt. S manželem jsme se přestěhovali do dalekého města, kde nás nikdo nezná a vychováváme spolu jeho dítě. Syn má naše jméno, které je uvedeno i v jeho rodném listě a o našem rodinném tajemství se snad nikdy nedoví.