Jarka se ptá:

Jsem stará jako kmetka a můj přítel pořád odkládá rodičovství. Je mu už přes třicet, ale pořád se mu do toho nějak nechce a odkládá to dál a dál... Mám ho kopnout do zadku nebo doufat? No?

Pěkný den, milá Jarko,
s tím kmetským stářím (není to sice až tak dávno, ale přesto slovy "ctihodný kmete" oslovovali až padesátníky ;-) ) bych asi nebyl tak radikální, ale je to věc pocitu každého člověka, jak se sám cítí. Ve svém dotazu neuvádíš, jak dlouho jste spolu, jak se vzájemně podporujete či nepodporujete, jaké máte koníčky, jak žijete a podobně.. Obecně se na toto celé dá nahlížet z více pohledů. Je možné, že Tvůj přítel třeba potomky neplánuje vůbec anebo se cítí zatím nezralý a nevybouřený, do hlavy mu ani jeden nevidíme... No co já vím... Ideální by nejspíše bylo, kdyby ses jej prostě zeptala sama přímo, jestli vůbec nějaké děti chce. Pokud by byl schopen přímé odpovědi, tak se pak už můžete nějak dohodnout, kdy to má být, jak to oba vidíte - a to jak časově, tak i finančně, to je také docela důležité, dítě vyžaduje nejen mazlení a lásku, ale také má pochopitelně značné časové a finanční nároky a pro mnoho lidí to nemusí být vůbec jednoduché.Nakopávání do zadku sice je možné, ale zase na druhou stranu: co budeš dělat potom, co jej do toho zadku opravdu kopneš? Budeš hledat jiného přítele (případně budoucího manžela), kterého budeš chtít mít ráda a milovat ho anebo po někom prostě požaduješ jen roli otce svých vytoužených dětí? Jestliže přítele miluješ, tak s ním zůstaneš i přesto, že zatím děti nemáte a třeba to někdy v budoucnu bude jinak (třeba svatbu jste nějak už "nakousli"?) a pokud po něm požaduješ jen tu roli otce, tak zase je možné, že on to může vycítit a do pozice "ploditele" se mu prostě nemusí chtít vstoupit. Na Tvoji otázku se nedá přímo odpovědět, vždy je to věc obou partnerů (pravda - někdy také i příbuzných v okolí, kteří se do toho všeho snaží zasahovat a to většinou docela nevhodně...), jak se spolu vzájemně a pokud možno přímo dohodnou a domluví. Trošku tu teď budu jako psycholog - nesmírně důležitá je vzájemná úcta a vzájemný respekt, bez toho to asi nefunguje. Jinými slovy: prostě se, vážení přátelé, domluvte. A pokud k domluvě dospějete, tak není třeba nikoho někam nakopávat a pokud se nedomluvíte, tak pak to bude celé jasnější a můžete se v klidu rozejít, pokud jsou priority každého z vás někde úplně jinde. Zkrátka - je to na vás a přeji vám šťasnou ruku při rozhodování :-)

Libor.