Každý z nás se jistě alespoň jednou v životě chtěl změnit. Ať už své chování, postavu, či vzhled. Většinou to však vyplývá z pocitu, že s námi okolí není zcela spokojené, ale jsou případy, kdy jsme nespokojení pouze my sami a okolí to nechápe.
I já jsem byla taková. Už od druhého stupně jsem celým srdcem toužila po velké změně, aby si mě spolužáci vážili, měli ke mně úctu. Od holek jsem chtěla slyšet obdiv a od kluků zaznamenat zájem.
Tento pocit nenaplnění u mě vydržel téměř do konce střední školy. Dusil měl, omezoval a vlastně jsem si za to mohla sama. Čím jsem byla starší a viděla kolem sebe zamilované kamarádky, nebo dokonce mnohem mladší spolužačky, přicházela jsem o poslední sílu, sebevědomí a chuť. Připadala jsem si čím dál víc ošklivá s každým klučinou, který mě odmítl. V lásce jsem viděla vysvobození, útěchu, přesto jsem ji od sebe odháněla. Kamarádky mě při mých vodopádech slz držely kolem ramen a slibovaly, že to jednou přijde. Také prý jednou někoho potkám a já chtěla věřit.
Když se dnes ohlédnu, musím přiznat, že to bylo velmi krkolomné období hledání. Až v 17-ti 18 –ti letech jsem se učila mít se ráda. Odrazovala se ode dna a padala zpět do nekonečné propasti. Plakala téměř každý večer a bála se, co mi nabídne příští den.
Vím,vše to bylo o mém vědomí sebe sama, ale toto vědomí se u mě vytratilo právě v průběhu základní školy, a jeho nalezení trvalo dlouhých x let.
Pochopila jsem, že není důležité mít 50 kilo, blond vlasy, gelové nehty ani nejnovější módní výstřelky. Nic proti tomu nemám, ani v nejmenším. Byly však doby, kdy jsem věřila, že výše zmíněné mi určitě pomůže. Dnes však nemám úplně ideální váhu, stále se držím své tmavé barvy vlasů a nosím to, co se mi líbí. Konečně znám svou cenu a většina to podle mého chování pozná. Jsem jiná, a přece stejná. Nejsem nafrněná, ale zdravé seběvedomí si střežím.
Proměna mi trvala velmi dlouho a pochopit, že ke změne opravdu došlo, také. Jsem stejná, a přece uplně jiná. Úsměv mi oplácí téměř všichni, dříve jsem se prostě neuměla smát. Nejvíc mě v těch těžkých chvílích podržely kamarádky, kterým neustále děkuji a vážím si jich o to víc.
Doufám že to pro někoho nebude jen psaní o ničem, kdo se v těchto řádcích alespoň trošku najde, tomu přeji štěstí, aby i on(a) našel(a) cestu k svému spokojenému životu. Nezapomínejte, nejdříve se musíme mít rádi sami a pak nás mohou mít rádi druzí.
Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.