Autor: Dagmar Žurková

 

Přání

 

Chtěla bych hvězdnou mlhou  se   na nebi  stát

a tebe vzít sebou,  abys už  také  na zemi nebyl tak sám

ve hvězdném prachu se nalézat a zase ztrácet

touhy své  pozemské,  tím nebi splácet

rozdávat  záři svou  tam dole na zemi

aby se milenci už  podvádět nechtěli

aby si spřádali pouta  z těch září

aby je hladili po jejich tvářích

aby jim naděje nebyly cizí

ať  bolest  a přetvářka tam dole na zemi, ať  navždy zmizí

aby si přáli jen hvězd se dotýkat

aby se lidství  nechtěli vymykat

aby si přáli ve hvězdné  mlze usínat,

aby i  věděli, že jednou vše  co  živé  je,   musí umírat

aby věděli,  že z nebe i hvězdy  na zem padají

aby se dívali s očima dokořán  a  aby se nebáli

aby si nepřáli zatratit nebe

aby si vážili že mají sebe

aby jim láska  a  víra nebyla cizí

a aby věřili že i trápení jedenkrát zmizí.

Abychom dostatek vůle mněli i šepotům naslouchat

abychom sami směli se,  od toho co tíží nás   se svobodně  odpoutat

abychom právo mněli se vždy správně rozhodnout

aby nám moudrost pomohla, se vždy rozumně dohodnout

abychom viděli jak slunce ráno vychází a večer zapadá

aby hříchy odpouštět, byla vždy  naše výsada,

abychom věděli,  že jen Bohové mají výsadu v ráji přebývat

abychom i my  toužili,  na křídlech snů své ráje dobývat

aby nám nebe  zůstalo  pro vždy jen tajemné

ať  láska a důvěra celý svět obejme,

a zrada s hořkostí ať navždy odejde,

aby si s ohněm nikdo už nemusel hrát,

aby se nikdo  a ničeho, už nemusel bát.