Míša Beitlová je pacientka, která se společně s kamerou vypravila do komplexního onkologického centra. Je hlavní hrdinkou vzniklého dokumentu, který mapuje léčbu rakoviny prsu a ženám radí, jak se ve vlastní léčbě nejlépe zorientovat. Míše jsme položilli několik otázek.

Proč jsi takový film natočila?

Během vlastní komplexní léčby nádoru prsu jsem narážela na velké množství maličkostí, které mi komplikovaly život, ubíraly mi čas a energii. Internet na mé dotazy neuměl odpovědět. Přála jsem si tenkrát, aby existoval někdo, kdo by mě provedl po onkologickém centru a všechno mi vysvětlil. Na to nemá odborný personál absolutně žádný čas. Kdo jiný by to však mohl udělat? Nějaká pacientka, která si vším prošla přeci! Takovou jsem však po ruce neměla. Motivace natočit cestu pacientky s rakovinou prsu po komplexním onkologickém centru tedy vzešla z mé vlastní zkušenosti začátečnického klopýtání.

Ve filmu sama říkáš, že v léčbě je těžké se zorientovat. Proč?

Když zjistíte, že máte rakovinu prsu a před tím jste nikdy vážně nestonala, čeká vás informační peklo. Musíte se velmi rychle vzpamatovat z počátečního šoku a vyhledat informace o nemoci, o způsobech léčby, o kvalitě onkologických pracovišť, o délce léčby, o možných komplikacích a je toho ještě více, s čím se musíte poprat a co si musíte v hlavě srovnat.

Pro koho film vznikl a co je jeho cílem?

Cílem filmu je ukázat nově diagnostikovaným pacientkám, jak probíhá klasická léčba nemoci. Nikdo si to asi  neumí představit, dokud si tím sám neprojde. Film je o dlouhé cestě, kterou pacientka musí ujít, na které navíc často škobrtne a proto potřebuje cítit oporu. Tou oporou mohu být já prostřednictvím unikátního osmnáctiminutového filmu, který léčbu naservíruje v reálných, nezkreslených barvách. S takovou představou o léčbě, kterou nová pacientka díky filmu získá, se může lépe rozhodnout a nemusí mít strach z neznámého.

Máš nějakou univerzální radu, která ve filmu zazní a mohla by pacientkám  v léčbě pomoci?

Ve filmu moc mých rad nezaznívá, jedná se spíše o sled jednotlivých vyšetření a postup léčby. Univerzální rady asi v tomto případě neexistují, protože každý člověk je originál. Mohla bych však říci, že je nutné naučit se poslouchat své tělo a zjistit, co je potřeba změnit oproti starému životu. Taky podle mně prospívá, když si dodáte odvahy a děláte věci, které jste dříve nedělaly, ale na co jste někde ve skrytu duše měly chuť (tancovat, zpívat, malovat, lenošit, někoho poslat do háje a tak). Udržovat se pokud možno v radosti, i když všechno bolí, je standardní rada, kterou vám dá lékař. Já bych k tomu ještě přidala: pokud je potřeba plakat, tak plakat a se svými bolestmi se svěřit. Prolomit mlčení o věcech, o kterých se moc mluvit nechce, je podle mně ozdravné a nakonec se zjistí, že nic vlastně není tak horké, jak se to uvaří.