Přede mnou sedí žena středního věku, paní Jana, a snaží se vzpomínat na své dětství a léta dospívání. Její vyprávění je dosti kusé, během hovoru ztrácí schopnost souvislého vyjadřování. Po několika vteřinách se její myšlenky opět vrací a nalézá slova, aby mohla v hovoru pokračovat.

Rodiče se měli moc rádi, a tak na důkaz jejich lásky jsem měla pět sourozenců a já jsem byla nejmladší. A jak to bývalo, tak rodiče se měli co ohánět, aby všechny děti uživili a ještě jim poskytli patřičné vzdělání.

Každé ráno jsme od rodičů slyšeli, co všechno je potřeba doma udělat, samozřejmě nechyběly příkazy i zákazy. Starší děti musely hlídat ty mladší a také je vychovávat. Tenkrát jsme bydleli u továrny, která vyráběla vápno. Bílý poprašek vápna byl všudypřítomný v celém okolí, ale přes přísný zákaz rodičů nás stejně nejvíce lákaly velké jímky s vápnem. Dalo se na jejich ztuhlé hladině krásně malovat klacíkem. Jako děti jsme se předháněly, komu se podaří namalovat na jeho hladině nejzajímavější obrázek a také aby byl co největší. Kdo měl namalován největší obraz, ten byl vítězem toho dne v celé ulici.

Rodiče o našich tajných výpravách neměli vůbec tušení a rodiče ostatních dětí z ulice také ne. Až do jednoho dne, kdy jsme se opět vypravili k jímkám na vápno. Byla jsem zabraná do malování, když vtom do mne zezadu narazil chlapec z našeho domu. Než jsem stačila zareagovat, spadla jsem do jímky s vápnem obličejem přímo dolů. Moje oči cítily jen velikou bolest a svět se změnil v černou tmu. Ostatní děti mě přivedly domů. Rodiče byli ještě v zaměstnání a tak ze strachu, že bude následovat pořádný výprask od tatínka, jsem až do večera zůstala v posteli a nevyhledala žádnou pomoc. Bolest očí byla stále silnější a tak když maminka přišla domů a zjistila co se stalo, zavolala sanitku a odvezla mne do nemocnice. Měla jsem tenkrát necelých devět let a ani jsem netušila, co mě čeká. V nemocnici jsem s malými přestávkami byla několik let. Operace střídala operaci, ale zrak se stále nevracel. Zůstala jen bolest očí a černá tma.

Paní Jana opět ztrácí schopnost souvisle hovořit. Působí dojmem, že je velmi unavená a roztěkaná. Po malém přerušení hovoru a několika hltů minerálky pokračuje a omlouvá se za svoji nesoustředěnost.

Lékaři si s mým stavem nevěděli rady. Já jsem si po několika letech uvědomila, že nikdy už neuvidím své rodiče, sourozence, ani jak vypadá světlo a náš domov. Začala jsem mít ze všeho strach, protože jsem se sama nemohla nikam vydat. Než jsem se zorientovala jak na pokoji v nemocnici, tak i doma, byla jsem otlučená, jak jsem narážela všude do nábytku a stěn. Moc nerada na to vzpomínám. Tatínek i maminka se stále snažili nalézt další a další lékařskou pomoc, jen aby se můj zrak zlepšil.

Postupem času jsem občas začala vidět stíny, rozeznávat že je den a noc. Ale to jsem měla již sedmnáct let. Dostala jsem bílou hůlku a plný invalidní důchod. Občas to bylo s mým zrakem lepší, občas se zhoršoval. Lékaři objevili další, nový způsob léčby, který by mě mohl zrak trochu zlepšit, a tak následovaly další operace. Do dnešního dne nemohu zapomenou na bolest očí, která byla někdy až nesnesitelná. Maminka se trápila, že mi nemůže pomoci a já po nocích plakala a bála se, jak budu dál takto žít.

Nikam jsem nechodila, abych si neudělala ostudu. Já i maminka jsme často slyšely od lidí, že by mě měla raději dát do ústavu, když nevidím. Ale maminka mně vždy řekla, že nikam do ústavu mne nedá a že kdo se takto vyjadřuje, je hloupý a neví co mluví.

Když jsem měla necelých devatenáct let, tak jsem šla se svojí starší sestrou na zábavu a tam poznala svoji první a také poslední lásku. Moc jsem se styděla někam chodit, protože i když jsem viděla tmavé stíny, sem tam jsem do něčeho narazila.

Můj nový přítel doslova změnil můj život k lepšímu a já byla nejen zamilovaná, ale díky jemu jsem začínala nabývat více jistoty a sebevědomí. Nikdy mi moje postižení nedal najevo. Od svého okolí slyšel někdy nelichotivá slova, že „to je ten, co má tu slepou“, ale přesto na ně nedbal. Po dvou letech našeho chození jsme slavili svatbu.

Vychovali jsme spolu dvě děti, syna a dceru a dnes máme i vnoučata.

Můj zrak se trochu zlepšil díky několikanásobné transplantaci oční rohovky k lepšímu, ale i tak nemám periferní vidění a stále se střídá období, kdy částečně vidím, ale přijdou dny, kdy mám bolesti hlavy a nevidím vůbec.

Před čtyřmi lety mne na přechodu pro chodce srazil nepozorný řidič, který z místa nehody ujel. Naštěstí na přechodu bylo hodně chodců, kteří viníka nehody poznali a jedině tak ho policie vypátrala. Řidič auta prý zapíral, ale nakonec byl usvědčen. Já jsem na dlouhou dobu skončila v nemocnici s těžkým poškozením hlavy a četnými zlomeninami. Byla jsem několik dní v bezvědomí a po probrání se, jsem opět nic neviděla. Manžel a rodina mne stále navštěvovali, ale i tak to pro mne bylo velmi složité období pro mne i celou rodinu. Po této nehodě na přechodu mně zůstaly následky. Mám porušenu krátkodobou paměť. Velmi dobře si pamatuji, co bylo před nehodou, ale co je dnes a co mám udělat za malou chvíli nevím. Mám velké problémy s orientací, nemohu nikam sama chodit, protože mám výpadky paměti a poté nenajdu cestu domů, nevím co jsem chtěla, nebo měla udělat. Velmi často na moji dezorientaci někdo z okolí pronese, že jsem pod vlivem alkoholu, nebo opiátů. Já si těchto paměťových výpadků nejsem vědoma proto mne musí stále někdo doprovázet a nemohu zůstat sama. Jsem ráda, že mám hodného manžela a rodinu na kterou se mohu spolehnout.

Tady vyprávění paní Jany pro zjevnou únavu končí a musím uznat, že tak složitý životní osud unese jen silný jedinec.