Různé zprávy, povídání a kolující dopisy po internetu většinou přečtu a hned vymazávám, aby nezabíraly místo v poště. Ale následující mini povídka mne zaujala nejen svou filozofií , ale i moudrostí a musím s ní jen a jen souhlasit. Proto se chci s vámi o ni podělit, i když nejsem jejím autorem.

V Číně měl jeden nosič dvě velké hliněné nádoby na vodu. Visely na obou koncích ráhna, které nosil na ramenech. V jedné nádobě byla prasklina, naproti tomu druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody.

Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu jen do poloviny.

Dva celé roky to tak šlo, nosič vody nosil do domu každý den jen jednu a půl nádoby. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť přinesla pokaždé všechnu vodu. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost a cítila se uboze, protože je schopna jen polovičního výkonu.

Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů.

A nosič ji odpověděl:

Všimla jsi si, že květiny rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na druhé straně? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem vždy rozséval semena květin.

To ty jsi je vždy každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov.

Všichni máme své osobité chyby.

Všichni jsme prasklé hliněné nádoby.

Ale tyto chyby a praskliny, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm jen to dobré.