Autor: Dagmar Žurková

 

Ztracený  rozum

 

Vzpomínám když sama usínám

vzpomínám, když vzpomínky na lásku objímám

jak  z kamínku a jehličí jsme obrázky skládali

když  slova a jejich významy,  jsme ještě  vzájemně neznali,

vzpomínám na lavičku v parku když jsme se poznali,

na obrázky v písku, které se dávno ztratily,

na procházky, kdy jenom hvězdy s měsícem  nám na cestu svítily.

„Park  Hotel“  byl našim prvním přístřeším,

tam poprvé  plakal jsi, a já hledala způsob  jakým Tě  utěším

vším čím jsem měla  jsem chtěla Ti radost udělat,  a slzy Tvé zastavit

tenounkým  řetízkem s křížkem  té radosti mocněné bolestí,  tím dárkem zabránit,

nic nebylo platné stále jsi vzlykal,

a právě  tím pláčem jsi srdce mé,  před ostatním světem pomalu zamykal.

A když  jsi odjížděl tak jsi mi  zanechal  zklamání

jen bolest  mi zůstala,  a její  hluboké  poznání

ale i naděje na  radost z dalšího setkání

a co mi zůstalo, jenom  ty  vzpomínky na něhu, a na její  vyznání.

Dneska už  nepláčeš, dneska jen pláču já

když  vzpomínky objímám, a do nich jsem schoulená,

dneska už  netoužíš,  darem jsi mi dal touhy zakletí,

když  jiné muže objímám,  jsem nyní  já   jejich prokletím,

když  najít lásku chci,  proč  myslím jen na Tebe,

a co když  ji  nenajdu, co vezmu si sebou, co vezmu si  do nebe.

Všechno mi můžeš vzít,  jen ne mou vzpomínku,

bez všeho mohu být, jen bez lásky ne,  tu dal jsi mi do vínku,

všechno už dal jsi mi, jen ne sám sebe,

všechno mi můžeš vzít,  jen prosím, neber mi Tebe,

už  všechno vzal jsi mi, mysl je šílená, mám obavy, sama ze sebe.

Vím, že jsem bláhová,  tak proč  stále hledám

vzpomínky uchopit a v jejich náruči  své touhy úročit,  tu šanci nemám

tak kde je můj rozum,  snad i ten vzal jsi mi, už  ani ten,  bohužel nemám