Na otázku:„Jak se máš?“ náhodně potkaným známým, odpovídáme:„Díky, dobře“ a na důkaz toho se usmějeme. Za nejvhodnější se považuje americký úsměv číslo 1, vypovídající o našem totálním štěstí vše. Tak nás to učí v různých časopisech, kursech asertivity a podobných vymoženostech, majících za úkol vyškolit nás, abychom v dnešní společnosti slušně obstály.

Pokud se nás však na totéž zeptá přítelkyně, blízká osoba, příbuzný, valná část z nás pokrčí rameny a řekne:„ No, to víš“ - „Nic moc“ - „Jak se dá, celkem to jde“- „Znáš to“... nebo něco podobného.

Takže, jak se vlastně máme doopravdy?

Náš pohled na to, jak se celkově máme, záleží asi stejně nejvíc na momentálním rozpoložení, ať se zrovna děje, co se děje. Zkuste se zeptat čerstvě zamilovaného nezaměstnaného s cukrovkou a bez nohy. Pravděpodobně bude mít pocit, že se má skvěle.

Jóó, nová láska dělá vždycky divy!! Jenže tu nemůžeme zažívat každý den.

Anoooo - učily jsme se to, četly 158 knih o tom, jak se dívat na všechno optimisticky, ve všem najít něco pozitivního, uvědomovat si, že zdraví je nadevše a milovat každý den, jako by byl poslední... a když bude nejhůř, máme si prý dopřát relaxační koupel.

No jo, to je všechno strašně krásné, ale jak to dokázat, když se den povede tak, že z mnoha drobných a nepodstatných nepříjemnůstek, z nichž každá samostatně je jen pro pousmání, sedíme večer u televize, kůži rozmáčenou od relaxační pěny z máty peprné, a stejně jsme „na prášky“?? A to tady vůbec neuvažuji skutečnost, že někdy se stane opravdu nějaká hrůza. Naštěstí, ne tak často. Většinou musíme bojovat JEN s všedním dnem – zaplať Pánbůh.

Jeden takový jsem zažila nedávno. Nestalo se během něj nic, při čem by šlo o život, ale já byla večer ráda, že už skončil. Skládal se z tisíce a jedné nicotně malé nepříjemnosti.

Něco, jako o tom oslu, co jej umořilo tisískrát nic.

Mám, pravda v poslední době ten život vůbec náročnější - díky synově pubertě, mojí nadváze, partnerově „menopause“, začínající skleróze a vrtošivosti mých rodičů, nepřehledné situaci v zaměstnání...

Vím, nejsem sama a nestěžuji si. Mohlo by být i hůř. Jen se nad tím tak zamýšlím, co bych řekla, kdybych měla opravdu poctivě odpovědět na otázku:„Jak se máš“?

Stejně si myslím, že ženy, zhruba mezi 35. a 50. rokem, jsou nejodolnější druh savců na naší planetě, ne–li v celém vesmíru. Jinak už musely dávno vymřít na mrtvice, infarky myokardu, zkrátka, lidově řečeno, už by je muselo dávno všechny „klepnout“. Pominu teď naše partnery, to je na samostatnou kapitolu...

Už jenom ta skutečnost, že ve stejném období musíme čelit zároveň pubertě dětí a nastupující vrtošivosti stárnoucích rodičů a jejich zvyků a názorů, často předpotopních. A což teprve, když máme rozsoudit jejich věčné spory.

Toho si užívám teď nejčastěji.

Jsou to takové blbosti, ale jak to udělat, aby byli všichni spokojeni a cítili se respektováni???

Syn čeká zastání od mámy – to jsem já. Jeho babička čeká zastání od dcery – to jsem taky já. Jejich názory jsou tak vzdálené, jako severní pól od jižního a já jsem ten, kdo hledá kompromis, aby byl v rodině klid. Ach jo!!

Jediné, co mě uklidňuje je, že tohle si asi musí prožít každý.

Vím, každý má jiné představy o tom, co je „správné“, ale někdy jsou chvíle, kdy se musím i smát. Ano, přiznávám, někdy se „pod vousy“ směji vlastní matce. Nemyslím to zle, mám ji ráda, ale – posuďte sami její výroky o návycích mého syna – i mých, které ji tak deptají, jako by opravdu šlo o život a dokáže se kvůli nim opravdu vytočit!

Nesnídá – v 7.00 ráno!! (vředy + rakovina žaludku)

Nenosí pantofle pro doma – ve 30 stupních nad nulou (zánět ledvin + našlapané ponožky)

Pořád sedí doma u počítače (proto je tak bledý)

Pořád někde lítá (proto je tak bledý – vylítaný + určitě tam kouří)

Moc dlouho spí (nemá z toho dne nic)

Je hubený (já si ho vykrmím) – to znamená, že mu doma pořádně neuvařím.

A kdykoliv si ten chudák tajně postěžuje, že babička nerespektuje, že má prostě jiný životní styl a já se snažím jí to vysvětlit, odnesu to já.

Já jsem totiž pohodlná a líná, kluk nemá žádný režim, nechám ho růst jak to dříví v lese, a vůbec, jak my žijeme, to je k z.....

Mně prý jde prostě jen o to, abych měla svůj klid a na klukovi (sedmnáctiletém) mi nezáleží.

Proto mu tohle všechno dovolím. Chápete?? Já – největší vyvrhel světa mu DOVOLÍM, aby nesnídal v 7 ráno a chodil bez bačkor !!

Jééé a já mám při tom tak pohodového syna. Není drzý, sprostý, nepije alkohol, celkem normálně se mnou komunikuje, většinou se za mě ani nestydí, jen prostě nesnídá, nenosí pantofle a občas kouří. Když uvážím, co všechno by mě mohlo ještě potkat...

Takže – JÁ SE MÁM SKVĚLE!!! A co vy ?

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)