Ačkoli paní Soňa vystudovala speciální pedagogiku, pracovala kvůli vyššímu platu několik let v kanceláři. „Nebavilo mě to,“ krčí rameny. „Měla jsem pocit, že bych měla něco dělat pro druhé, pro společnost.“ V pomocné škole Soňa začala učit s ideálem, že se konečně dočká seberealizace a její práce bude mít smysl.

Ze začátku to šlo docela dobře. Byla do své práce zapálená a protože většina jejích žáků byli Romové, učila se po večerech romsky, aby jim byla blíž. „Věděla jsem, že to bude náročná práce,“ říká Soňa. „Děti jsou těžko zvladatelné, hyperaktivní, agresivní k sobě navzájem. Někdo si ale před ně na ten stupínek stoupnout musí, není to práce, je to poslání.“

Jenomže postupem času se Soňa začala cítit vyčerpaná. „Bylo to pořád dokola. Krotit děti a ještě se je něco snažit naučit… Jednomu zabavujete nůž a jak jste otočená, druhý vám za zády skáče z okna. Neviděla jsem, že by moje práce měla nějaké výsledky. Bylo toho na mě moc, byla jsem bez energie, úplně ubitá.“

Že něco není se Soňou v pořádku, odhalil její manžel. Únava se projevila i v osobním životě. Soňa byla podrážděná, trápila ji nespavost, skoro nejedla, neměla chuť na sex. „O dětech jsem už nemluvila jako o svých žáčcích, ale jako o nevděčných parchantech. Přistihla jsem se, že smýšlím skoro rasisticky, až jsem se vyděsila, kde se to ve mně bere. Ráno po probuzení se mi chtělo brečet. Sotva jsem posouvala nohy, abych došla do práce.“

Jednoho večera manžel Soně nadhodil, že by mohla změnit zaměstnání. Z kanceláře sice předtím přicházela znuděná, ale psychicky vyrovnaná. Soňa zpočátku nechtěla - útěk ze školy by prožívala jako osobní selhání. Nakonec se nechala přesvědčit, že dá výpověď ke konci školního roku.

Dneska si s odstupem času uvědomuje, že nešlo o selhání, ale typický syndrom vyhoření, který postihuje nejčastěji právě osoby s povoláním náročným na psychiku. Často jím trpí například lékaři a zdravotní sestry, ošetřovatelé nevyléčitelně nemocných, učitelé nebo sociální pracovníci. Člověk od své práce hodně očekává, ale postupem času mu začne unikat její smysl. Nevyléčitelně nemocní stejně umírají, problémová mládež se hnedtak nenapraví a zvláštní ocenění obvykle nepřichází ani z výplatní pásky, ani od nadřízených. Silné emoce a nepřetržitý stres vedou k vyčerpání, depresím, poruchám spánku, bolestem hlavy a podrážděnosti. Objevuje se i negativismus ve vztahu k lidem, s nimiž pracují. Ošetřovatelka je k nemocným apatická, vnímá je jako neživé předměty, učitel pak může mít třeba tendenci žáka uhodit.

Proti syndromu vyhoření lze bojovat změnou životního stylu, pravidelným odpočinkem a vylepšením vztahů s kolegy a nadřízenými. Vhodné je vyhledat odborníka, který odhalí kořeny problémů a poradí, jak zvládat stres, případně doporučí psychoterapeutickou léčbu. Důležité je, aby si člověk své potíže uvědomil co nejdříve a nestyděl se o nich mluvit. Čím dříve se s terapií začne, tím lépe.

Líba Váchalová, Hana Šťastná