Nemyslím ty, co jste měli jako malí a pak jste si je časem vyplnili nebo prostě zůstaly na propadlišti dějin. Myslím skutečně ty, co se vám zdály třeba minulou noc. Pamatujete? Pak jste šťastné osoby. Já ne. Už řadu let si ráno vůbec nemohu vzpomenout, co se mi v noci zdálo. Přemýšlely jsme o tom s mou novou kamarádkou, která je na tom podobně, a došly jsme k názoru, že to musí mít nějakou příčinu. Asi že moc sníme přes den. Nemyslím samozřejmě rohlíky... Sníme během dne a na noc nic nezbyde. Říká se tomu denní snění, probíhá s otevřenýma očima. Znáte to, nepřítomný pohled osob, které nereagují na nic, co se jim právě říká, vypnou z reality a jejich myšlenky se toulají bůhví kde. Denní snění je možná projev bohaté fantazie, možná únik od reality, možná projev blížící se demence... Má i neblahé důsledky. Nedávno jsem v zamyšlenosti vběhla pod kola auta, protože se mi zdálo, že včechna stojí a nevšimla jsem vůbec nejbližšího jízdního pruhu, který měl stále zelenou. Řidič byl překvapen, klepal si na hlavu... Předtím si zabouchla dveře bez klíčů dveře od bytu a běhala v dešti celé odpoledne po svých hodných kamarádkách...

Ne všichni mají podobné zážitky. Kamarádka Anička nám na koleji vždycky ráno vyprávěla o svém snu na pokračování. Byla to normální detektivka, kde vůbec sama nevystupovala, ale vracely se jí stále stejné osoby a děj každou noc pokračoval. Bylo to napínavé vypravování, mělo hlavu a patu. A hlavně – všechno si ráno pamatovala do nejbližších podrobností. Tak hledám návod, jak to zařídit. Abych sny nesnila přes den a nechala je, kam patří – na noc.

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)