Terezka

Na moment zaváhala, ale nemohla si pomoct. To, že nikdo dosud neobjevil její slabost, jí připadalo přinejmenším velmi vzrušující. Ani doktorka neměla šanci. Pokaždé se jen zeptala: „Terezko, zase opar?“ a ona se zkroušeným výrazem přikývla.

Tereza věděla, že ve skutečnosti lékařku ani trochu nezajímá, jestli má opar, ale ráda navozovala intimní atmosféru naprosto banálními dotazy.

Cítila se teď lépe. Pomalu trhala kůží a obnažovala okraj rány. Tahle chvilička, kdy šlo ještě přestat, byla dokonale perfektní. Prudce škubla a z čerstvé rány se vyvalila krev. Rychle ji olízla a otočila stránku knihy.

Mládí je na straně života. Neboť mládí je věčně stvrzovaný život sám.

Mládí najdeme všude tam, kde lidstvo v úzkosti hřímavě pozvedá hlas proti násilí a proti katastrofám.

Dělej co dělej, co by byl lidský rod bez této čerstvé, nově křtěné krve?

Pousmála se a obrátila pár stránek dozadu. Kdo tohle proboha napsal?

Kornel Vavrinčík. Takže Kornel..

Sedla si k notebooku a do googlu zadala jméno autora. Google plival jedno heslo za druhým a Tereza zaujatě sestavovala věty:

„Profesor předmětu „Vědecký komunismus“.

Tajemník ÚV SSM pro středoškolskou mládež, ochlasta, co si ustlal na prahu vlastní pracovny, a díky tomu přestal být tajemníkem.

Za pár týdnů po incidentu se stal ředitelem nakladatelství Mladá Fronta a neubránil balkon Melantrichu před Milotou a Havlem. Dubček se na balkon pro jistotu nedostal.

Listopad 1989.“

Tereza si uvědomila, že tou dobou ještě nebyla na světě. Narodila se až v devadesátým. Přesně 17. srpna.

Takže mě otec zplodil nejspíš v radostné euforii z revoluce....uvědomila si. Telefon na posteli začal vyzvánět. Pravidelně každý den. Přesný jako hodinky.

„Ahoj tati.“

„Ahoj, Terezko, tak jak ti dneska je?“

„ Ještě žiju. Tati...můžu se tě na něco zeptat?“

„Mám pár minut do schůze, ale ptej se. Zatím je tu klid.“

„Co jsi dělal 17.listopadu 1989?“

„Tebe zajímá, co jsem dělal v listopadu osmdesát devět?“

„Ne v listopadu, ale konkrétně 17.listopadu!“ zopakovala důrazně.

„Prosím tě, co tě to napadá za blbosti? To jsi ještě ani nebyla na světě..“

„No, ale je docela možný, že už jsi mě tou dobou vystřelil na oběžnou dráhu..“

„Jakou oběžnou dráhu, pro kristapána? Nech těch kravin, Teráčku. Bylas už u paní doktorky?“

To byl celý on. Jednoduše dokázal všechno obrátit proti ní. Neměla ráda, když jí říkal „Teráčku“. Znělo to pro ni stejně jako „blbečku“. Po pár větách pochopila, že tu jedinou důležitou věc o sedmnáctém listopadu se prostě nedozví. Přitom věděla, že by s tátou zase dokázala mluvit, ale to by musel na chvilku vypadnout z pracovního kolotoče. Tok myšlenek jí přerušil zvuk klíčů na chodbě. Rychle přeběhla ke dveřím a vytáhla ze zámku svůj klíč.

„Já nevím, proč se musíš pořád zamykat..“ remcal Martin a položil boty pod zrcadlo.

Neměli botník a Tereza ho ani nechtěla. Pod zrcadlem vždycky nechávala dva páry, ve kterých chodila, a zbytek byl schovaný po krabicích v bytě. Martin to nenáviděl a několikrát ji prosil, aby všechny své boty dala do jedné velké krabice do sklepa. Žabomyší války. Většinou to neřešila. Byla povznesená nad primitivní hádky o ničem. A ve věcech svých vášní si nenechala poroučet ani od muže, kterého zrovna milovala.

„Ahoj, princezno“ sehnul se Martin k polibku.

„Nemělas být už u doktorky?“

„No jo, vy si můžete s tátou podat ruce, fakt. Už letím. Jen se obleču.“

*****

“Dobrý den, Terezo. Koukám, že ty rty se vám nějak nechtějí hojit..“ prohlásila doktorka a zapsala si poznámku do svého bloku.

Tereza si uvědomila, že nepoužila od rána svou hojivou mast a tím pádem nejspíš vypadá jako po zápasu s Rockym. Prsty přejela po rtech a prohlásila „To je prostě vášeň paní doktorko. Někdy je to s přítelem tak dobrý, že ani nevnímám, jestli koušu jeho nebo sebe.“

„Rozumím“ řekla doktorka s pousmáním a znovu si zapsala poznámku do bloku.

„Tak, jak se cítíte? Vracejí se vám ještě ty vzpomínky?“

„Myslím, že už jsem v pořádku. Zhruba měsíc se nevrátila ani jedna z nich.“

„Chtěla byste o nich, Terezo, ještě mluvit? Naposledy to uzavřít? Myslím, že jsme u konce terapie, takže jestli máte potřebu cokoliv probrat..“ utichla a zadívala se na pacientku. Na okamžik měla pocit, že něco není v pořádku, ale Tereza se jí podívala do očí a usmála se. Zahnala poslední pochyby a do bloku si zapsala:

Pacientka neprojevuje strach a zachovává se mnou vřelý oční kontakt. Zřejmě není třeba prodlužovat terapii. Nejsou patrné žádné známky sebepoškozování a vztah s přítelem se vyvíjí uspokojivě.

*****

Stála nad umyvadlem, v ruce pevně svírala nůžky, a do odtoku odkapávala čerstvá krev. Usmála se na sebe do zrcadla a zuby měla temně červené. Nahá přešla k posteli, kde těžce oddechoval Martin. Zvedla rozečtenou knihu a umazala bílou stránku. Usmála se. Skvrna zůstala přesně vedle věty:

„Dělej co dělej, co by byl lidský rod bez této čerstvé, nově křtěné krve?“