Báseň o mých básních …

každá moje báseň
stárne rychleji než svět

dost možná
jim ujel poslední stop
k očím
ochotným naslouchat –

v každém verši byla
pravda
se kterou jsem nedošel
nikam

zůstala rozpačitě stát na prahu pokoje
mého přízemního bytu –

zase se dívám oknem
na střechy kůlen
můj oblíbený výhled
(a jediný)

potřebovaly by natřít
ale ani strofou
barevnou
si nepomohu

možná bych měl místo psaní
natírat střechy
rozebírat s vrabci
Einsteinovu teorii relativity

nebo si jen tak snít
z výšky pozorovat svět
jak stárne pomaleji
než
moje
(ne)verše

hlavně se vyhýbat pravdě
má nohy
o několik kapitol kratší
než lež –

kam jsi došel básníku …?