Kdy to bylo? Maminka mi odpověděla: "To tu ještě ta silnice nebyla". Prý ji ještě nepostavili, jako ty domy, co staví před námi. Bylo to ještě v době, kdy bydleli s tatínkem v Praze a já byla na houbách, než jsem se narodila. Měli zatím jenom Johánka. Tajiku také neměli, protože ta se narodila až po mně. To vím, protože je ještě malá. Já jsem také malá, i když větší, ale to prý děti jsou a když vyrostou, jsou z nich dospělí.

Musím mamince věřit, protože všechno ví. Jenomže to má háček. To se prý tak říká, když něco není zcela jasné. A to tedy není, protože já jsem tu pořád. Říká se stále, ale my s Johánkem (říkám mu tak jen když mě nezlobí, jinak mu říkám Honza, i když se jmenuje Jan), Tája ani ostatní, to neříkají. Na houbách jsem asi byla s dědou. Sama určitě ne, protože do háje v Libčicích u babičky bych se sama jít bála. V Praze jsme nejspíš také bydleli, protože to říká i tatínek. A navíc teď bydlíme v Mostě. Jenom si to nepamatuji. Mám špatnou paměť i na básničky. Písničky se pamatují lépe. Myslím si, že dospělí jsou tu, aby nás pletli. Myslí si, že jsme hloupí a nic nechápeme, tak nám odpovídají tak, jak to dělají, abychom se už neptali. Stejně se ptáme pořád a nepřestaneme, dokud nevyrosteme a to nebude nikdy.

Vím to, jako to, že všichni jsou tu pořád a vždycky tu byli, protože to si pamatuji. Byli tu, už když mě přes tuto silnici vodila maminka do jeslí loni a to už je strašně, "říká se" hodně, dávno. To byla Tája ještě menší a hloupější, jako všechny děti v malém oddělení. Pily z lahviček a chodily místo na nočník do plenek. My velké si chodily pro plenu samy a jedly lžicí. Já a ještě dva kamarádi, jsme plenu nechtěli a místo lžíce jsme za odměnu směli jíst příborem. Jedla jsem nerada. Vždycky mě nutili jíst i vyloženě nedobré věci, jako třeba buchtičky se šodó, to byl divný puding, a pak mi bylo špatně. Bohužel se to nezměnilo ani teď. Některé tety jsou hodné a nenutí mě. Těm pomáhám ráda. Někdy jsem poprosila o kaši k večeři do lahvičky také, protože se dala snadno vyměnit s mrňaty za prázdnou.

Na zahradě máme velikou dřevěnou houpačku. Má dvě lavičky a malé děti na ní mohou pouze sedět. My velké stojíme a houpeme je, jen musíme dávat pozor na nohy, když ji moc rozhoupeme. To se pak lavičky dotýkají podlážky a mohli bychom si skřípnout nohu. Jeden kluk, co už chodí do školky, si ji tam už skřípl a měl pak nohu v sádře.

Také je pravda, že některé malé děti byly a jsou větší než já. Vím, že je to nespravedlivé, ale s tím se nedá nic dělat, proto také vím, že já nikdy nevyrostu, natož abych byla dospělá. To nemůžu, protože dospělí všechno vědí a já ne a nikdy vědět nebudu, protože je toho všeho moc a "říká se" mnoho. Ani si nepamatuji, co se říká a co ne a hodně slov neznám a nezná je ani Johan, můj velký bratr a ten toho zná hodně, protože už chodí do školy. A také mi poradil, abych se na některá slova dospělých radši ani neptala.

Potom samozřejmě všechno musí trvat věčně. Trvá, i ta silnice, protože jsem si ji po cestě důkladně prohlédla. Je stará a byla tady stále jako já. To už vím jistě. Je šedivá a po okrajích se válí milion špačků od cigaret a smetí. Nová silnice je přece černá, leskne se, jezdí po ní obrovská válcovačka, vzduch se nad ní krásně vlní a je cítit asfaltem.