Zase jednou se u nás sešel náš Klub padlých dívek. Tedy ne že bychom byly nějaké zhýralice, ale říkáme si tak, protože žádná z nás už není dívka (tedy dívky v nás už „padly“) a každá měla v životě cosi, co musela přeskákat. Tak myslím, že název našeho klubu ukazuje i náš smysl pro humor, ne? A toho my opravdu potřebujeme velkou kopu!

Martina, jedna ze zakladatelek klubu, přišla tuhle s informací, že se jí nějak nelíbí sousedka, budu jí říkat Marie. Tak jsme ji šly postupně okouknout. Nenápadně...

Já jsem ji pozvala na kávu. Nejméně desetkrát mne odmítla.

Všímala jsem si jí dobře. Přestože bylo teplo, až se venku vzduch tetelil, měla halenku s dlouhými rukávy a přesto, když mávla rukou, že nemá na kávu čas, zahlédla jsem dobře, že má ruce samou modřinu a odřeninu. Nemohla jsem se zeptat přímo, takový dotaz by neunesla.

Všímala jsem si.

Její manžel byl takový pohledný, vysoký, dobře oblečený elegán. Tvářil se docela vlídně, nechtělo se mi věřit...

Marie byla samotářka a moc ji těšilo, že se s ní občas zastavím, popovídám, ale posezení u kávy pořád odmítala. Jednou jsem ji zahlédla, jak vynášela odpadky. Měla na hlavě šátek... vysypala koš, a když se jí ten šátek svezl, zahlédla jsem velkou skvrnu na její levé tváři, jako by spálenou...

Říkám zděšeně: Mařenko, co se vám stalo?

Vzlykla. Sesunula se na zem a plakala. Přerývaně mi vysvětlovala, že se popálila žehličkou, čím více mluvila, tím víc se zamotávala: Když jsem žehlila, Franta zavolal, ať se jdu podívat, co je v televizi, já zvedla ruku, chtěla jsem sprásknout ruce a měla jsem v té pravé žehličku...

Kdyby nešlo o tak vážnou věc, musela bych se smát. Tak hloupá, neuvěřitelná výmluva! Ten den jsem ji na to kafe dovlekla, zjistila, že s popáleninou ani nebyla u doktora, a už měla pěknou horečku. Odvezla jsem ji do nemocnice. Samozřejmě ani u doktora neřekla pravdu, ale mně ji potom vyplakala.

Manžel je násilník, navenek huj a uvnitř-fuj. Sám své problémy se ztrátou zaměstnání řeší násilím na ženě. Je nespokojený. Přišel o práci, nemůže mít děti, a vinu svaluje na Marii. Vždycky byl prý od rány, ale za poslední rok se to stupňuje. Občas ji zbije, zkope, někdy ji zamkne do sklepě nebo do skříně a křičí a ni urážky. Marie ho ale pořád omlouvá... nikdy na něj nepodala trestní oznámení... ale aspoň zatelefonovala na číslo 224 910 744 , což je linka právní pomoci ženám, obětem domácího násilí.

Tu žehličku ji na tvář přiložil on. A držel, přestože prosila a plakala. Chtěl si ji tím pojistit, aby svou touhu po dítěti neřešila tak, že by si našla jiného muže.

Než Marie podala žádost o rozvod, přišla k dalším zraněním: ke zlomené klíční kosti, to ji ten její stále omlouvaný František zkopal, k otřesu mozku, jak s ní smýkl a nějak mu stál v cestě kuchyňský stůl a nakonec ji prorazil lebku, když ji bil , ona spadla na chodbě a on jí mlátil hlavou o betonový schůdek. Prý k tomu křičel: Za všechno můžeš ty!

Ženy!!!

Nenechte si takové zacházení líbit! Nikdo nemá právo druhému ubližovat. Tím, že takové zacházení trpíte, ubližujete sobě, ale i tomu, kdo na Vás násilí páchá. Takoví lidé se musí léčit!

Více se dozvíte na www.proFem.cz.

Všem ženám držím palce, aby týrání nikdy nepoznaly. Ze žádné strany.

Máte i Vy podobnou nepříjemnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.