Nejsem moc pokorný člověk, to přiznávám, a také jsem donedávna vůbec neznala přírodu. Jak to souvisí?

Už několik týdnů žiji v přírodě bez televize, elektřiny, bez počítače, prostě bez většiny vymožeností moderní doby. Nikdy dřív jsem nic takového nepoznala. Žila jsem léta v dětském domově a až teď, na prahu dospělosti, jsem poznala rodinu, která se stala i mojí rodinou. Samozřejmě mne už ale v mých dvaceti letech nebrali na vycházky do přírody ani spát pod širák. Žiji, pracuji a studuji v Olomouci, tam také moc přírody není a nějak nebyl čas, a když člověk není zvyklý, tak vlastně ani neví, o co přichází, když žije pořád v civilizaci.

Takže jsem vyrazila na skautský tábor. Dřív jsem si myslila, že vím, co je to samota. Tíživá, zlověstná samota člověka, kterému nikdo nerozumí, který je v DD sám, bez příbuzných... to byla samota bolavá. V přírodě, když jsme připravovali tábor než přijedou děti, tam jsem poznala samotu krásnou, přemýšlivou, hřejivou, samotu tvůrčí.

Sedla jsem si pod veliký strom, zvedla hlavu do korun a naslouchala tichu, vnímala vůni lesa... Vydalo to za tisíc TV programů. Víte, že zelená má desítky odstínů, že listí stromů může být zelené, sytě, šťavnatě, stříbřitě, temně a hrozivě, to třeba před bouřkou... A také si myslím, že stromy umí mluvit a jsou všechny laskavé.

Ale k té pokoře. Vydala jsem se do vesnice na nákup. Schylovalo se k bouřce. Provázely mne 4 děti, které měly službu. Zpívali jsme, laškovali, protože cesta byla dost dlouhá a my běželi pro pytel rohlíků ke snídani.

Najednou jsem pocítila tíživý strach. Takový zoufalý, zakousl se do mne, svíral mne po celém těle, zdál se tak nevyhnutelný, nekompromisní. Cítila jsem, že se něco stane. Zakřičela jsem na děti a stáhla je pod nízké, ale husté keře u pěšinky. Zkontrolovala jsem, že v okolí je dost vysokých stromů, které by mohly sloužit jako bleskosvod a přinutila je všechny zalehnout do trávy a přikrýt se pláštěnkami.

Nastala kratičká chvíle ticha. Měla jsem pocit, že se země zachvěla, že les zahromoval varování, ptáci tajemně ztichli, asi se přikrčili ke stromům a zakryli křídly, dokonce i věčně cvrkající hmyz v trávě zmlkl. Napětí mnou vibrovalo.

V tu chvíli se spustil liják. Z oblohy padaly opony vody, na fialovo zeleném nebi se stíhaly blesky, z dáli se nesla ozvěna hromu. Blížila se, zkracoval se interval mezi bleskem a hromem.

Bála jsem se. Strašně jsem se bála té síly, kterou jsem ze země cítila. Takový fyzický strach a pocit bezmoci před něčím větším, silnějším jsem dosud nikdy nepoznala. Ale ani takovou pokoru... Myslím, že si můžeme hrát na pány přírody i světa (my lidé), ale žádnými pány nejsme. Svázali jsme řeky přehradami, zbrázdili půdu cestami a vybetonovali velké plochy, abychom si postavili pěkná a pohodlná města.

Příroda má ale pořád dost sil, aby nám ukázala, kdo je tady pánem.

Myslím, že je to dobře.

Tak jsem poznala, co je to pokora, ale na přírodu jsem nezanevřela. Mám dojem, že je příjemné vědět, že je silná, ale záměrně nikomu neublíží (na rozdíl od lidí.)

Máte i Vy podobný příběh? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.