Máme opravdu rádi své čtyřnohé miláčky? Co kdyby začali mluvit, co by nám asi řekli? Možná, že bychom se i styděli! Dnes není snad jediný obytný dům, kde by chyběl největší přítel člověka – pes. Do domácnosti přibude tento mazlíček rodiny na přání dětí, nebo jako doplněk, aby majitelé byli „in“, nebo si je pořizují starší lidé, aby jim přinášeli světlo do jejich osamělého života. Pokud je pejsek s někým doma, tak se cítí dobře, ale pokud musí čekat na svého „páníčka“, až přijde ze zaměstnání, tak jsou to pro něho muka. Je mu smutno, někdy celé hodiny prokňučí a to nelibě nesou jejich sousedé. Někdy štěká a vyje až do pozdních nočních hodin a pokud „páníček“ přichází až k ránu, tak s ranním kuropěním opět štěká, vyje a volá o pomoc.

Spolubydlící to mají nejdříve za zlé jeho majiteli, ale postupem času si na rušení nočního klidu jsou nuceni zvyknout a potom litují toho pejska, že tak trpí. Přitom by stačilo pejskovi nechat puštěné rádio, nebo přes noc svítit malé světlo, aby neměl takový pocit opuštěnosti. Nejlepší by bylo, kdyby majitel pejska požádal nějakého staršího spolubydlícího, aby mu ho během dne vyvenčil. Pejsek by netrpěl samotou a spolubydlící by měl pocit, že ho někdo potřebuje.

Zkuste si představit, že vy jste ten pejsek a čekáte, až váš „páníček“ přijde domů.

A co kdyby naši pejsci začali mluvit, co by nám asi řekli? Nemuseli by jsme se my lidé stydět?

Vždyť pes je jediný tvor, který nás vítá při příchodu domů, i když s námi nemluví ani klika u dveří.

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz Stanoviska zde uvedená nemusí vyjadřovat názor Babinet.cz)