Stačí jediný den. Jediný den k tomu, aby se vám změnil celý život. Jako mě.

Taťka byl už nějaký čas nemocný. Myslela jsem, že má jen obyčejnou chřipku. Chodil do práce a choval se jako normální zdravý člověk. Proto mě trochu zaskočilo, když jdem jednoho dne, po příchodu ze školy, byla poslána k tetě s tím, že mamka veze taťku do nemocnice.

"Tati, proč tam jedeš?" ptala jsem se. "Jen na malé vyšetření, za pár dní jsem zpátky." Usmál se, pohladil mě po vlasech, vtiskl mi malý polibek na tvář a odjel. To byl poslední den, kdy jsem ho viděla. Z nemocnice se už nevrátil.

Druhý den odpoledne jsem byla opět poslána k tetě. Když jdem odcházela, bylo u nás hodně lidí a skoro nikdo z nich nepromluvil. Ale myslím, že tenkrát jejich uplakané oči mluvili za vše. Jenže mě nebylo ještě ani osm a nic jsem nechápala. U tety jsem zůstala přes noc a následujícího dne se mi mamka snažila vysvětlit, co se stalo. Tehdy jsem nemohla uvěřit, že taťku už nikdy neuvidím a nadále jsem mu malovala obrázky. To že taťka zemřel mi vůbec nedocházelo. Ale i tak jsem cítila zvláštní smutek. To jsem ještě netušila, že je taťka jakoby stále s námi. Všichni mi říkali, že na mě taťka kouká z nebíčka, ale já jsem jeho přítomnost cítila mnohem blíž.

Ještě před pohřbem se u nás začaly dít podivné věci. Sice tu táta s námi nebyl tělem, ale duší určitě. Jak jinak si vysvětlit jeho kašlání, zvuk škrtajícího zapalovače, zvednuté prkýnko na toaletě, ačkoli jiný muž v bytě nebyl, vůni kávy v jeho obvyklou dobu a podobně.

Vím, že je taťka můj anděl strážný, že mě chrání. Když potřebuji, svěřím se mu, jakoby tu byl. Ale mám ještě dvě dospělé sestry, které se mi všemožně snaží tu velkou ztrátu vynahradit. A kdy mi taťka chybí a vždycky bude chybět nejvíc? Na Vánoce. Každý rok je mi smutno, když vidím šťastné maminky s dětmi nakupující dárky pro své tatínky. Při štědrovečerní večeři sedíme u stolu jen já s mamkou a myslíme na to, jaké by to bylo, kdyby tu taťka seděl s námi. Tam kde bude zapotřebí otce, tam já budu sama. Maturitní ples, svatba, osmnácté narozeniny… Všude tam mi taťka bude chybět. Závidím nejstarší sestře. Jen ona měla to štěstí, že ji otec vedl k oltáři.

Kdybych měla možnost splnit si jedno přání, chtěla bych to všechno vrátit. Být zase s ním. Chtěla bych mu toho tolik říct. Povědět mu, ho mám ráda, jak strašně mi chybí. Už nikdy to nebude jako dřív. Nikdy už se na mě neusměje, nepohladí mě. Pro ostatní je to, co je tu napsané, jen příběh, ale pro mě je to kus života. Kdo to nezažil, neví jaké to je. Všichni vždycky říkají, že vědí, jak vám je, že bude všechno zase dobré. Nebude. Nikdo neví, jak je člověku, který ztratil někoho blízkého. Já ale vím, že tu taťka bude pořád se mnou. Mám tě ráda, tati, a i když tu nejsi se mnou, stále budeš patřit mezi nejdůležitější osoby v mém životě…

Máte i Vy svůj životní příběh? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.