I když pracuji jako zdravotní sestra, trvalo víc než deset let, než jsem se dozvěděla, že mám endometriózu. Roky jsem se trápila nepředstavitelnými bolestmi, přesto jsem vždy slyšela jen to, že jsem přecitlivělá a vše moc prožívám. Teď je mi 37 let, přišla jsem o dělohu, jeden vaječník. Ložiska endometriózy mám na močovém měchýři i ledvinách. Přesto jsem se nevzdala a bojuji se svou nemocí dál. Vím, že nejsem sama a věřím, že mám stále naději.

Poprvé se mi bolesti ozvaly v 17 letech, když jsem byla na léčení v lázních s páteří. Měla jsem hrozně bolestivou menstruaci, ale sestřičky mě uklidňovaly, že je vše v pořádku, a tak jsem to přetrpěla. Další menstruace už probíhaly celkem „normálně“. Ve 22 letech se ale bolesti ozvaly týden po menstruaci, gynekolog mi ale vysvětlil, že je to jen bolestivá ovulace a já se uklidnila. Jenže bolesti pokračovaly. Přesto jsem si říkala, že asi nic nevydržím a mám moc nízký práh bolesti. O dva roky později, byly tehdy zrovna Vánoce a my se chystali ke slavnostní večeři, jsem dostala nesnesitelné křeče. Ani jsem se nemohla vyčůrat, ale nechtěla jsem nikomu kazit vánoční pohodu, a tak jsem to vydržela. Po pár dnech bolesti samy zmizely. I když jsem měla vždy velmi bolestivou menstruaci, neřešila jsem to, protože jsem si myslela, že tak to má být.

V 25 letech jsem otěhotněla. Pár týdnů před porodem mě opustil přítel, ale já žila tím maličkým. Navíc po porodu bolesti zmizely, menstruace mě nebolela a já mohla konečně žít. Když ale byly synovy 4 roky, šílené bolesti se vrátily. Styděla jsem se o tom mluvit, tak jsem jen občas zašla za nějakou kamarádkou sestřičkou a poprosila ji o injekci nebo infusi proti bolesti. Takhle jsem „žila“ další roky. Před třicítkou jsem si našla přítele, byli jsme skvělá rodina. Jenže když jsem znovu začala sexuálně žít, všechno bylo špatně. Bolesti jsem měla nejen během menstruace, po ní a hlavně po sexu. S přítelem jsem se stále více hádala, ale začali jsme spolu opravovat domek a já se soustředila na budování hnízda.

Jednoho dne se ale ozvaly bolesti, které jsem nemohla vydržet. Nedokázala jsem jít ani do práce a zamířila rovnou na chirurgickou ambulanci, a odtud rovnou na sál. Ukázalo se, že mi praskla cysta a mé břicho je plné ložisek endometriózy. Mnoho jsem se tehdy od lékařů nedozvěděla, jen že mám znovu otěhotnět. To se ale nepovedlo, a tak jsem dostala agresivní hormonální léčbu s mnoha vedlejšími účinky. Připadala jsem si jako stará protivná bába. Když jsem svěřila lékaři, že léčbu nezvládám, dostala jsem vynadáno, že jsem moc citlivá a mám si dát panáka.

Vše se jen zhoršovalo a já si připadala zbytečná, neschopná a hlavně zoufalá. Přemýšlela jsem, co je to za život, když se neobjedu bez spousty léků proti bolesti a stejně nemůžu normálně žít. Absolvovala jsem další operaci a přišly další smutné zprávy. Břicho jsem měla plné srůstů, endometrióza byla úplně všude a já chtěla všechno vzdát. Na sex jsem neměla ani pomyšlení, nedokázala jsem normálně chodit do práce. Navíc jsem stejně neotěhotněla, a tak jsem se rozhodla dát dělohu pryč. Ani tehdy nebyl operační nález moc povzbudivý, nejen, že mi lékaři museli vzít celou dělohu, ale také jeden vaječník a vejcovod. Po třech měsících od operace jsem se při kontrolním vyšetření dozvěděla, že mám zvláštní útvar na močovém měchýři a mně znovu proběhlo hlavou, že se nemoc přes to všechno vrátila. Bylo mi 37 let a já začala uvažovat o tom, že si nechám odstranit i druhý vaječník. Tak jsem byla zoufalá.

Naštěstí jsem našla stránky https://www.facebook.com/endometrioza a zjistila jsem, že se svou nemocí vůbec nejsem sama. Naopak podobné problémy má spoustu žen, jen o sobě nevědí, a tak se trápí. Díky těmto stránkám jsem našla i nového lékaře, specialistu na endometriózu, který se o mě stará. Dostala jsem nové léky, které lépe snáším, a mé bolesti jsou slabší. Sice vím, že mě čeká ještě dlouhá a těžká cesta, ale mám naději na to, že se mi uleví a já konečně budu moct žít jako žena.