Babinet.cz / Magazín / Kultura / Pozvánka na výstavu: Hugo Demartini

Pozvánka na výstavu: Hugo Demartini

28.2.2013 - redakce Babinet.cz

... a měl rád ženy

Výstavu připravila Národní galerie v Praze, Sbírka moderního a současného umění

ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář

1. března – 28. července 2013/ Veletržní palác

Prostory: východní křídlo a respirium v prvním patře Veletržního paláce

Kurátorský tým: Federico Díaz, Svetlana Michajlová, Lenka Pastýříková

Architektonické řešení: Federico Díaz, Mirek Vavřina

Grafické řešení: Studio Najbrt

Doprovodný program: Lektorské oddělení Sbírky moderního a současného umění

Národní galerie v Praze představuje ve Veletržním paláci dalšího výjimečného umělce z generace, která se začala na české výtvarné scéně výrazně prosazovat v šedesátých letech

20. století. Po retrospektivě malíře a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka (1932) následuje velká přehlídka tvorby sochaře Huga Demartiniho (1931-2010). Oba umělce pojilo dlouholeté přátelství od studií na pražské Akademii v padesátých letech.

Výstava Huga Demartiniho zahrnuje díla od roku 1956 do počátku devadesátých let ze všech nejdůležitějších období jeho umělecké dráhy. Poukazuje na Demartiniho originální přínos českému sochařství druhé poloviny 20. století, který se zakládá především na jeho odvaze k experimentu. Sleduje pozoruhodný vývoj, jímž umělec prošel, od tradičního figurálního sochařství přes informel ke konstruktivním tendencím šedesátých let, kdy vytvářel charakteristické reliéfy a objekty z chromových koulí a podnikal radikální experimenty s náhodnými kompozicemi zasahujícími do oblasti akčního umění. Pozornost samozřejmě věnuje i dalším proměnám v sedmdesátých a osmdesátých letech, návratu k prostému sochařskému materiálu v sádrových modelech opuštěných míst a krychlových destruovaných objektech.

Kolem poloviny padesátých let se Demartini ještě věnoval portrétům, ale rostoucí odpor k figurálnímu sochařství a realistickému modelování vyústil v přechod k abstrakci, který je v jeho díle spojen s opuštěním tradičního objemového sochařství a zdůrazněním plochy. V raných pracích a strukturálních experimentech zpracovával Demartini plochu v nízkém reliéfu pomocí postupů pro sochaře neobvyklých. V roce 1956 pracoval na sádrových reliéfech s biblickými náměty. O dva roky později lidská postava z jeho díla vymizela a ovládlo je abstraktní tvarosloví. Umělec nejprve prošel nedlouhým obdobím informelu, poté jeho výtvarný výraz zcela ovládl precizní geometrický řád.

Na přelomu padesátých a šedesátých let dominoval českému nekonformnímu umění informel a zasáhl i Demartiniho tvorbu. Z něj v letech 1959–1963 čerpal podněty pro soubor monochromních strukturálních reliéfů a bombírovaných prací na papíře, aniž se s ním zcela ztotožnil. Nejen charakteristickou červenou barvou se odlišoval od potemnělé barevnosti českého informelu, odstup od něj se projevil také v absenci syrovosti materiálové struktury a symbolických obsahů. V červených sádrových reliéfech z let 1962–1963 uzavírajících tento soubor, v nichž se objevují rytmicky řazené geometrické tvary, Demartini zřetelně směřoval od informelu k pevnému řádu a pravidelné kompozici.

Racionální organizace, geometrie a přísný řád zcela ovládly Demartiniho reliéfy v roce 1964. Konstruktivní tendence šedesátých let nesené vlnou civilizačního optimismu a obdivu k vědeckému a technickému pokroku zdůrazňovaly racionalitu, redukované geometrické tvarosloví, experiment a uplatnění moderních technologií a materiálů v umění. Základním prvkem Demartiniho sádrových reliéfů z roku 1964 se stala polokoule a její segmenty, naprosto pravidelně řazené na obdélné podložce. Víra v industriální civilizaci dovedla Demartiniho k průmyslovým materiálům a výrobě. Barevný povrch nahradil leštěný kov, reliéfy a prostorové objekty již umělec programově nevytvářel vlastníma rukama. V ateliéru navrhoval varianty sestav z kovových pochromovaných kulových prvků a segmentů, později kombinovaných s plexisklem, a jejich realizaci zadával specializované dílně.

V šedesátých letech se Demartini stal průkopníkem nového pojetí sochařství a předním představitelem konstruktivních tendencí v českém umění. Pozoruhodné experimenty, které ho nasměrovaly od přísného řádu a racionální kontroly k náhodnému uspořádání a dialogu s přírodními silami, podnikl v roce 1968. Radikální Demonstrace v prostoru ovšem nezaznamenaly téměř žádný ohlas a byly doceněny až s větším časovým odstupem. Demartini se rozhodl vytvářet díla,

která v reálném čase existují pouhých pár vteřin a jejichž kompozice je podřízena především fyzikálním zákonům a nepředvídatelné náhodě. Bral do rukou špejle, tyčky, konfety, kusy kartonu, trubky, vyhazoval je do vzduchu a sledoval, jak se mění kompozice geometrických tvarů za letu do výšky, při pádu i výsledek po dopadu. Sochař Demartini byl nejprve zvyklý pracovat se statickými tvary, poté začal oživovat zrcadlový povrch chromovaných objektů pohybem optických efektů a nakonec experimentoval s pomíjivými náhodnými kompozicemi. Úkolem umělce se stal pouze výběr materiálu a hybný impuls, o podobě díla dál již nerozhodoval, přesto se kompozice zachycené na fotografiích Jaroslava Franty vyznačují silným estetickým působením. Metodu práce, při které racionální konstrukci nahradilo působení gravitace a náhoda, Demartini používal dál. Oblíbil si ji především proto, nevnucoval tak dílu svou estetiku. Mezi lety 1973–1976 vytvářel reliéfy z dřívek, kartonu a odřezků z různých materiálů. Reliéfní prvky nechal z výšky dopadnout na horizontálně položenou základovou desku a zafixoval je v místě, kam dopadly. Zároveň plně respektoval náhodnou kompozici a již do ní nezasahoval (soubor Mimo vymezené místo).

Na konci sedmdesátých a na počátku osmdesátých let vznikl soubor bílých sádrových modelů připomínajících skutečná místa nebo ztichlé opuštěné scény, na nichž se zachovaly stopy po lidské přítomnosti, nebo krajiny. V osmdesátých letech postupně dochází ke zjednodušování tvarů a zvětšování měřítka a modely dostávají podobu horizontálních reliéfů, připomínajících snad dávno opuštěná místa se zbytky záhadných staveb. Reliéfy ze souboru nazvaného Místa vznikají nejprve ze starých prkének, poté odléváním do sádry do připraveného bednění a následnou destrukcí vystupujících plastických tvarů. Autor po jejich rozbití kladivem fixuje k podložce latexem i všechny úlomky a sádrovou drť v místech, kam dopadly. Téma destrukce dává zaznít echu romantické pochmurnosti a nevyhnutelného zmaru. Kruhové a čtvercové rozpadající se útvary, které jsou umístěny ve středu základových desek a připomínají architektonické základy odkryté při archeologickém průzkumu, se nakonec zcela osamostatňují. Od poloviny osmdesátých let pak v Demartiniho tvorbě dominují rozměrné sádrové objekty takřka minimalistického tvarosloví.

Monumentální sochařské instalace z těchto sádrových objektů představují závěrečnou etapu Demartiniho díla, jehož pozoruhodný vývoj může návštěvník sledovat prostřednictvím reprezentativního průřezu vystaveného ve Veletržním paláci. Vedle zajímavých a často nečekaných proměn v přístupu k soše a objektu chce výstava připomenout Demartiniho osobitý a zásadní přínos k českému sochařství druhé poloviny 20. století.

Lenka Pastýříková

HUGO DEMARTINI

Životopisná data

1931 Hugo Demartini se narodil 11. července v Praze. 1946 vstupuje do učení k renomovanému pražskému kamenosochaři Otakaru Velínskému. 1948 navštěvuje pokračovací školu pro kamenosochaře v Prostějově. 1949 získává tovaryšský list a dal pracuje ve Velínského kamenosochařské dílně v Holešovicích. 1949–1954 studuje sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru profesora Jana Laudy. 1953 poprvé veřejně vystavuje, na II. přehlídce československého výtvarného umění 1951–1953 v Jízdárně Pražského hradu, je zastoupen školními pracemi. Několik měsíců pracuje jako kamenosochař na Stalinově pomníku na Letné. 1954–1956 vykonává základní vojenskou službu, ve druhém roce ve Vojenském armádním výtvarném studiu v Praze. 1956 po návratu z vojenské služby se věnuje portrétu a drobné figurální plastice. Vzniká soubor sádrových reliéfů s biblickými náměty. 1958 vzniká soubor geometrických kreseb a koláží, které měly posloužit jako studie k abstraktním reliéfům. 1959 vytváří první strukturální reliéfy ovlivněné estetikou informelu. 1960 spřátelí se s malířem Bedřichem Dlouhým a sblíží se s mladými představiteli pražského informelu. 1961 stává se členem Svazu československých výtvarných umělců. Seznamuje se s Jiřím Kolářem. Začíná pracovat s kovem. 1962 společně s Bedřichem Dlouhým, Theodorem Pištěkem, Karlem Neprašem a dalšími umělci zakládají volné sdružení Paleta vlasti. 1963 první samostatná výstava v Kulturním klubu Krajského projektového ústavu v Praze. 1964 začíná navštěvovat pravidelně schůzky okruhu přátel Jiřího Koláře v kavárně Slavia. Sbližuje se s umělci ze skupiny Křižovatka. Je zastoupen na výstavě tvůrčí skupiny Umělecká beseda v Mánesu. Vytváří první neokonstruktivistické reliéfy a objekty z pochromovaného kovu. 1966 samostatná výstava v Galerii na Karlově naměstí v Praze, kterou vedla Ludmila Vachtová. Poprvé je zastoupen na zahraniční výstavě (Tschechoslowakische Kunst der Gegenwart, Zapadní Berlín). 1967 účastní se Bienále v San Marinu. Do roku 1970 se účastní ještě řady skupinových vystav v zahraničí, v Německu, Itálii, Francii, Norsku a Nizozemí. 1968 účastní se výstavy Nová citlivost (Křižovatka a hosté) v Brně, Karlových Varech a Praze. Uskutečňuje akce ve volné přírodě, které fotograficky dokumentuje Jaroslav Franta. Spolupracuje a vystavuje s Klubem konkrétistů. 1973 vzniká soubor reliéfů Mimo vymezené místo, v nichž v ateliéru navazuje na experimenty Demonstrace v prostoru (do 1976). 1977 vzniká soubor sádrových modelů v uzavřených plexisklových vitrínách, v nichž se navrací k předmětnosti (do 1983). 1981 podílí se na organizaci přátelského setkání umělců a teoretiků na statku Bedřicha Dlouhého v Netvořicích spojeného s neoficiální jednodenní výstavou. 1983 začíná pracovat na cyklu rozměrných horizontálních reliéfů Místa. 1985 začíná v sádře vytvářet monumentální destruované objekty základních stereometrických tvarů. 1987 stává se členem skupiny Zaostalí (Bedřich Dlouhý, Pavel Nešleha, Zdeněk Beran, Karel Kouba, Jan Klusák). Se Zaostalými vystavuje monumentální sochařské instalace ze sádrových objektů. 1988 je přijat do Svazu českých výtvarných umělců. 1990 stává se profesorem sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. Zasílá návrh do soutěže na výtvarné řešení vrat Veletržního paláce rekonstruovaného pro Národní galerii v Praze a získává druhou cenu. Stává se členem Nové skupiny sdružující výtvarné umělce a architekty. 1995 ukončuje pedagogické působení a přesídluje na statek do Sumrakova na Vysočině. V devadesátých letech a v prvním desetiletí 21. století je zastoupen na mnoha významných tuzemských i zahraničních výstavách, dvě desítky samostatných výstav v českých galeriích představuji různé úseky jeho tvorby. 1998–1999 byl členem poroty Ceny Jindřicha Chalupeckeho. 2010 Hugo Demartini zemřel 15. záři v Sumrakově.