Krajina ticha

Tam

kde praská dřevo

a voní roztavená smůla

žije krajina

jen pro dva páry očí

a čtyři dychtivé dlaně.

Přicházíš tiše

 

Ne po dechu

ne po krocích

a ne po dotyku.

Poznávám tě po srdci.

Svět chvějících se řas

co na dotek

ach…

motýlí flamengo s ohnivou jiskrou.

Dnes mi říkej

třeba milá

budu-li taková.

Nebo zapomeň mé jméno

a stanu-li se jí

oslovuj mě zlá.

Chceš vidět.

Vidět

a uvidět všechno

jako tenkrát

když jsme byli děti.

První kapky

dopadly na střechu.

Větrná dlaň

lačně ohýbá

kmeny

rumělkových borovic.

 

Víš

jsou mi blízké.

V jedné z nich

( a snad je to věčnost)

zarostl

pramen mých vlasů.

A já dodnes nevím

je-li ona ve mně

nebo já v ní..

Mlčíš.

Ticho ovládlo prostor i čas.

To nehmatatelné cosi

ruší

jen

vytrvalý scat

dešťových kapek...