Některé osoby vnímáme jen svým periferním viděním. Mihnou se na obrazovce, mají své fotografie v tisku. Pak je ani nevnímáme jako lidi z masa a kostí. Než se s nimi seznámíme osobně.

Žili jsme v cizině déle než rok. Vyřešili jsme základní existenční potřeby a já přemýšlela, co podniknu dál. Tehdy v tisku proběhly velmi ostré články proti hromadné migraci českých občanů bez dostatečných finančních prostředků do ciziny. „Velvyslanectví v obležení“ a jiné podobné nesmysly hlásaly titulky. Seděla jsem tehdy v internetové kavárně při krátké návštěvě Prahy, četla jeden článek za druhým. Před sebou jsem měla cestu zpět do City. A tehdy jsem se rozhodla napsat našemu panu velvyslanci a nabídnout mu svou malou osobní pomoc při organizování těchto lidí.

Dostala jsem rychlou odpověď a během krátké doby kráčela na pozvání na velkou českou ambasádu jedné nejmenované země. Zvědavá, jak vypadá velký svět a jeho figurky zblízka.

A taky s maličkou duší. Sice jsem nic nechtěla, ale ani neměla milión v kapse na rozdávání... Po rychlém seznámení a poznání, že nejsem ani novinářka, ani agentka, ani blázen, jsem panu ambasadorovi vysvětlila své motivy a on své. Vyjádřil se k uvedeným článkům i k důvodům jejich napsání a nabídl mi tři možnosti spolupráce. Tvorba vlastního projektu, který by podpořil, byla nad mé síly. Činnost pro místní církevní skupinu byla zajímavá a chtěla jsem se jí věnovat. Bohužel můj muž nesdílel mé nadšení a nemínil financovat mé cesty za charitou, spletl si zahraniční Velehrad s tím moravským, což ho následně dostalo do špatného světla před sebou samým a také můj neskrývaný obdiv k osobě pana velvyslance ho očividně nepotěšil... A tak zůstala otevřena třetí možnost pomoci při organizování dalšího přílivu osob v nouzi, který však nenastal...

Hodně jsem přemýšlela, proč jsem byla na ambasádu pozvána a jaký je účel mé schůzky. Pochopila jsem, že nebude jen politický nebo finanční. Nebyl. Ten den jsem se hodně naučila. Že i největší a nejmocnější lidé jsou jen lidé. Že nejvíce myslí na své blízké a nejvíce se trápí kvůli svým dětem. Že ani velké peníze nejsou dost velké na zaplacení věcí pro člověka nejdůležitějších. A také že mé starosti malého neznámého človíčka jsou velmi podobné starostem těch velkých.

Děkuji Vám, pane Füle. Hodně štěstí v Bruselu!

PS: Fakt jsem nebyla novinářka.