Přijmi můj vděk

že dal jsi mi DAR vnímat svět očima Bohů,

a já si myslím, tak nějak měl by vypadat, jen v takovém žít už jen mohu,

a když už nemohu dál a síly mi nestačí

tak myslím na to co bylo, někdy i toto mi postačí

a když už všechno tak špatně jde, tak přidám, abych tu bolest mohla dál unést,

dám křídla vzpomínkám, vymyslím příběh, v něm najdu úkryt, jim dám se vést,

a potom už vydržím opravdu vše,

jen toto mi pomáhá, jen takto, se mohu povznést nadevše.

Těm všem mým vzpomínkám jsem dala před lety kovový rám,

toto je jen můj svět, tam ostatním vstup je zakázán,

v něm ztrácím rozum a obrazy o nás dvou nacházím,

v kamenném domě uprostřed moře, v němž nic nám neschází.

Ten rám mi skýtá nádherný pohled na louku zelenou

a na jejím koberci z květů, objímám lásku svou tak hodně vzdálenou,

v tom obraze je i propast která mi hlubiny své tak lákavě nabízí,

ale je čarovná, a její duše, mne od té hlubiny opět odejít vybízí,

je v něm i nebe plné těžkých mraků a bouří

abychom věděli, že slunce zas vyjde, po kterém naše těla tak bytostně touží.

V tom rámu si z obrazů vytvářím příběhy a pokaždé jiný,

tam klepat nemusíš, do něj Tě pozývám, ten pokaždé nás oprostí z pocitů viny,

v něm zrady, sliby, a ani přísahy neplatí

ten rám jsem z nebe darem dostala, a jenom v něm není mé prokletí.  
Když už Bůh nemohl vidět co způsobil když nás dva seznámil,

dal mi dar,

dar z představ, snů a iluzí obrazy vytvářet, a tím mi vše zaplatil.