Školení

Nekonečně se to vleklo. Školiteli nebylo téměř rozumět, a teď, odpoledne, už bylo nad mé síly sám luštit grafy, které se míhaly po plátně jako koně na kolotoči.

Spát, spát a zase spát...ráno jsem si neprozíravě sedl příliš dopředu, takže teď jsem musel udržet oči za každou cenu otevřené. Ještě že jsou mobily. Vypnul jsem zvuk a už druhou hodinu jsem se pomocí sms bavil s kamarádkou. Prodávala v poměrně drahém butiku, takže se v práci většinu času nudila. Proto odepisovala téměř okamžitě. Už mi stačila vypsat všechny novinky včetně školních výsledků dětí v posledních dvou týdnech, a teď mi zrovna líčila, jaké ušila podle časopisu Schöner Wohnen záclony...

To už mě nebralo. /Ale pořád lepší, než usnout na školení o dopadech spojení s EU na náš resort/. Abyste rozuměli: psát si s Elenkou zas nebyl takový intelektuální zážitek. Byla spíš pěkná, nežli chytrá. Na hlubší myšlenky jí neužilo, zato když jste s ní šli po ulici, všichni chlapi vrhali závistivé pohledy.

Záclony mě fakt nebraly, tak jsem jí začal špičkovat:

-az prijedu, strhnu je a do tech zaclon te zabalim

Obratem přišlo:

- jeje, to ne, kdo by je zas povesil

Nevšímal jsem si toho a pokračoval:

-a pak se na nich budeme milovat

Odpověď:

Zehlila jsem je dve hodiny…

Přestávalo mě to bavit, celá ta konverzace, Elen jsem nemusel, ale kdyby chtěla, dal bych si říct, to zas jo... Při t o m nemluvila…

- Kocicko, muzu teda dneska prijit?

Když ja nevim...

Co zas neví? Proč nenapíše JO nebo NE nebo PŘIJĎ nebo NECHOĎ???

Vždyť mi to sama navrhla. Děti jsou prý u babičky a Staník/ jako její manžel/ na služební cestě.

Tak ještě poslední pokus:

Kocicko, ja te chci, chces me taky?

Teď zase zpráva nešla odeslat. Signál se ztrácel. Musel jsem se zkroutit jako paragraf, abych měl na displeji aspoň jednu čárku. Pořád jsem se snažil předstírat zaujatou pozornost, takže jsem Elenky číslo vyťukal popaměti a zprávu odeslal.

Tentokrát jsem se odpovědi nedočkal. Zřejmě do butiku někdo přišel a Elen prodávala.

Školení ale brzy skončilo, dotazy žádné nebyly, jak jsem zpozoroval, dobrá polovina kolegů si rychle schovávala mobily s vypnutým zvukem. Zřejmě jsem nebyl sám, kdo si sms krátil dlouhou chvíli.

Posbíral jsem si věci a vyšel do předsálí. Tak Elenka asi dneska nebude, že bych vyrazil do Diamantu? Chodívaly tam pěkné vysokoškolačky...

Na rameno mi dopadla ruka s prsteny. Moje vedoucí, po straně jsme jí říkali Barbína Turbína, zavrkala: Pane inženýre, měl byste prosím chvilku...

/Ježíšmarjá, co zase chce/...

O co jde? a už jsem si sedal do klubovky u zdi.

Vedoucí byla nějaká divná, fakt divná. Padesátiletý diblík, a teď se navíc uculovala jako sedmnáctka.

Tady snad ne, pane inženýre...

Nepříliš nadšeně jsem svolil zajít s ní na kávu. Vzhledem k tomu, že za pár dnů se mělo rozhodovat o čtvrtletních prémiích, nedovolil jsem si odmítnout. Chtěla do Barbary, ale uhrál jsem to do vinárny přes ulici. Kdyby se Elen nakonec rozmyslela, měl bych to odsud jen kousek.

Když nám vrchní přinesl kávu, Barbína Turbína zamávala řasami, až se jí odrolil makeup a vytáhla z kabelky mobil.

Pane inženýre, musím říct, že jsem to nečekala... ale o to milejší je to nabídka. Vy jste přesně můj typ... Nakonec...a upravila si ramínko podprsenky, - bydlím jen pár bloků odtud.

Konsternovaně jsem zíral na text, který jsem před koncem školení odeslal Elen.

Kocicko, ja te chci, chces me taky?