Nejkrásnější prázdniny

Tato povídka byla oceněna čestným uznáním v soutěži Literární Vysočina 2005.

Tehdy, na konci padesátých let, byla na českém venkově v plném proudu kolektivizace. Když těsně po Novém roce přišli za mým dědou agitátoři z národního výboru, kteří si s sebou vzali souseda Štefana - sedláka, který už podepsal, strašně se rozčílil. „Ne a ne! Do žádnýho kolchozu mě nedostanete! Já si dělám na svým, svejma rukama a nehodlám živit takový, který vlezli do družstva s holou prdelí a hnůj jim smrdí!“ „Fando, měj rozum, pokrok nezastavíš!“ zahuhlal soused Štefan, který s dědou seděl v lavici už na obecné škole, spolu se nechali v první světové válce zajmout, oba vstoupili do legií, bojovali u Zborova a pak v těpluškách projeli celou Sibiř, aby se domů dostali lodí přes Japonsko a Ameriku. Ale děda, jak byl v ráži, ho chytil za rozepnutý límeček u košile, nadzvedl ho ze židle a zařval: „A neříkej mi Fando! Pro tebe už žádnej Fanda nejsem, protožes zradil poctivej selskej stav a dal ses do kolchozu!“ Promodralého doposud kamaráda zarazil do židle, až zapraštěla a bouchnul pěstí do dubové desky stolu tak šílenou ránou, že lety vyhlazená coulová fošna vprostřed praskla a na krajích se s vytaženými hřebíky nadzvedla...

Přišlo léto. Už několik týdnů jsem se těšil, až budu moci, s vysvědčením v kapse, na prázdniny k dědovi a babičce. Vůbec mě nemrzelo, že spolužáci odjíždějí na pionýrské tábory, kde si budou užívat volna při branných hrách a večer u táboráku si k opečeným buřtům zazpívají „Červená se line záře...“ či „Pionýři, pionýři, malované děti...“, a já budu muset ráno krmit slepice a králíky, kydat hnůj kravám, sekat trávu, sušit seno... protože babička s dědou mají žně. Ale také budu moci chodit na houby, koupat se v rybníku, lehnout si do trávy a koukat na nebe... a nebude na mě nikdo pískat na píšťalku.

Hned druhý den po vysvědčení mi mamka sbalila věci a já vyrazil vlakem na prázdniny. Přede mnou byly dva nádherné měsíce. Ty tři kilometry z nádraží mi připadaly jako pár metrů, už na kopečku jsem ucítil ten zvláštní letní odér venkova, v němž se mísila vůně vymláceného zrní, trávy a potu dobytčat. A chlévské mrvy, jak mne opravila soudružka učitelka, když jsem při praktickém vyučování na pozemku řekl, že do záhonů se musí zarýt hnůj. Vytáhl jsem klíč zpoza trámku, hodil tašku na otoman, vytáhl z ní tričko, svlékl se do trenek a vyběhl ven. Puňťa u boudy vrtěl ocasem - odvázal jsem ho a uháněli jsme k rybníku. Při podvečerním návratu jsme potkali Vénu Novotnýho, spěchajícího ke zvoničce. Véna, podle některých obecní blázen, pro nás kluky kamarád, ač mu táhlo na sedmdesátku, stále ještě zvonil klekání, i když na obci už po večerech chrchlaly plechové tlampače rozhlasu hlášení předsedy emenvé. Děda, který právě krmil kravky, mě přivítal: „Jestli bylo pěkné vysvědčení, budou pěkný vakace!“ Šel se mnou do síňky, kde babička chystala večeři. Utřel si ruce do kalhot, nasadil brýle a zkontroloval úřední list. „No, babičko, dvě dvojky, to je slušné, ne? A z češtiny jednuška - to mám z tebe radost!“ Otevřel šuplík a podal mi těžký balíček, přebalený šedivým papírem. Pod ním se skrývala kniha: Jules Verne - Pět neděl v baloně. „Ať máš co číst, kdyby pršelo!“ dodal.

Každý den ráno, když jsem vstal, měl jsem na stole snídani a lísteček, co mám všechno udělat. Uvázat kozu na zahradě ke kolíku, dát trávu králíkům, nasypat drůbeži, podívat se do chlíva, je-li všechno v pořádku, rozházet seno z kupek a odpoledne ho obrátit, nadloubat pamprdlíky a mlíčí pro kachny... Po splnění povinností jsem se obyčejně toulal po okolí. Věděl jsem, kde rostou veliké jahody trávnice, kde právě dozrály třešně chrupky, kam jít na hříbky a kde najdu bedly, z nichž babička k večeři usmažila výborné řízky, kde právě kvete řepík, který se pak sušil zavěšený pod trámkem na půdě, aby bylo v zimě na čaj proti kašli. S klukama ze vsi jsme mívali vždycky sraz až v podvečer, kdy byla voda v rybníku nejteplejší a fotbal se dal hrát bez zpocených zad.

Slunce pálilo a ženci na polích se oháněli kosami, někde mávaly velikými lopatkami samovazy. Děda sekal a babička vázala snopy, těch pár hektarů zvládli sami. Když měli hotový jeden štráf, stavěl jsem s babičkou panáky.

Na sousední družstevní pole přijeli brigádníci. S velikým hlaholem přikráčeli cestou od silnice, kde zastavil náklaďák, co je přivezl, a začali snášet samovazem udělané snopy a skládat je do podivně zhroucených panáků, připomínajících strašidla. Babička se narovnala v zádech a směrem k nim pozdravila: „Pomoc Pánbu!“ Svazák s odznaky na kapsičce modré košile se otočil a odvětil: „Čest práci! Pán Bůh, ten nám nepomůže!“ Děda otřel kosu, vytáhl brousek, namočil ho v kloubci a začal jím svištět po naklepaném ostří. „Ani se mu nedivím,“ řekl nakvašeně. „Když vidí, co tady s tím božím dárkem vyvádíte!“

V noci přišla bouřka. Blesky s hrozným rachotem hromů prošvihávaly nebe, proudy vody se řinuly z osvěcovaných nízkých mraků a vichřice rvala listí ze stromů. Ráno jsme spěchali na pole přesvědčit se, co živly napáchaly. Naše panáky pevně stály. Na družstevním to ale vypadalo jako po boji. Snopy byly rozházené a pod prvními horkými paprsky slunce se z nich pářilo. Děda se sehnul k jednomu u cesty, sáhl na klasy a pravil: „Mají zpola vymlácíno!“

Po několika dnech jsme sváželi obilí do stodoly. Vytlačili jsme starou mlátičku, děda nastrkal do pojistek hřebíky, zapnul obrovský elektromotor s řemenicí, dlouhý řemen pohánějící stroj si zamlaskal, uvnitř skříně se rozklapala síta... Přišli sousedé na pomoc, podávali jsme snopy, jeden chlap strkal obilí dovnitř mlátičky, dva odebírali plnící se pytle a babička odhazovala vidlemi slámu. Druhý den se pokračovalo u Vaňků, třetí mlátili Kulhánkovi. Pak se na polích pohrabovalo, děda s kravkami podmítal... Zrála letní jablka - sklenáče a jakoubata, ryngle, hrušky... Ani jsem se nenadál a byl konec prázdnin.

Na podzim děda musel přihlášku do družstva podepsat. Nestačil plnit předepsané dodávky... Dobytek byl sveden do společného kravína, usedlost dosud plná života jakoby osiřela. Už nikdy nebyly prázdniny tak pěkné.