Svět je malý. Člověk potká svého souseda v zahraničí na dovolené, přijde do obchodu na druhém konci republiky a prodává tam jeho spolužák ze ZŠ... na to jsme všichni zvyklí.

Ale já vám budu vyprávět příběh, který je přecejen trochu kuriózní.

1.

Kdysi, před více než dvaceti lety, jako čtrnáctiletá, jsem náhodou jela na pionýrský tábor společně se svojí kamarádkou ze ZŠ. Tedy, ne, že bychom byly ve škole nějaké velké kamarádky – ona chodila o rok níž a navíc k nám dojížděla z nedaleké obce, ale na táboře se z nás staly. Znaly jsme se, ještě než jsme se seznámily s ostatními, už v autobusu jsme seděly spolu a přemýšlely, co provést té načančané „dámičce“ ve sněhově bílých šatech, co způsobně seděla před námi a nás táák rozčilovala, smály jsme se, když jsme si ji představily na hlídce v gumovkách, jaký z toho asi bude mít požitek... Vypadaly jsme dost podobně, měly stejný i účes, postavu, navíc byly pořád spolu, takže si nás vedoucí pletli a pokřtili nás Dvojčata.

My jsme se spřátelily a spřáhly natolik, že jsme nezasvěcenému skutečně jako dvojčata připadaly. Alespoň z dálky. A tak se k nám všichni - vedoucí i děti, chovali jako k opravdovým dvojčatům. A nám se to docela líbilo. I samy jsme se začaly tak oslovovat. To bylo pořád:„Kde jsou dvojčata, kde máš dvojče, co zase ta dvojčata vyvedla?“ Všechno jsme odnesly obě. Ale je fakt, že jsme v každém průšvihu opravdu měly obě prsty – jak jinak, prostě, dvojčata. Nebyly jsme žádné způsobné, copaté holčičky s mašlemi. Spíš roztomilí větroplaši, stále někde něco objevující a ještě při tom odněkud za nohu visící, jak říkala naše vedoucí Jarka. Dodnes si tu její větu pamatuji. Byla trefná a vtipná, stejně, jako ona.

Tábor skončil, ZŠ skončila, rozešly jsme se do různých středních škol, potom jsem se vdala do Prahy, porodila, za devět let se rozvedla, starala se o syna, prostě, žila...

2.

Už před rozvodem jsem si začala hledat práci na celý úvazek, abych se mohla starat o syna. A našla jsem. V informačním středisku pro turisty, což je práce, která mi vyhovuje. Jsem tam dodnes. Spolupracovníci milí, prostředí příjemné, všechno mi vyhovovalo.

Prožívala jsem tenkrát bolest z nešťastné lásky, ale uměla to před cizími lidmi maskovat, takže o tom věděla jen má nejbližší kolegyně. Ona také byla ta, která mi neustále naznačovala něco o tom, jak si mě oblíbil náš programátor. Toho si asi všímali všichni, jen já ne, ve své agónii. Vůbec jsem ho nevnímala, dokud už mi nebyly divné ty jejich samozřejmé akce. Když byl s počítačem nějaký problém, každý říkal: „Hanko, zavolej mu Ty, na Tebe nebude nepříjemný, a podobně.“ Štvali mě s tím. „Kde na to přišli? Jsou alibisti a chtějí dělat pořád potížistu jen ze mě“, říkala jsem si, ale většinou jsem jim vyhověla. Trochu mi to dělalo dobře a byla zvědavá, jestli mají pravdu.

Náš programátor byl totiž takový morous – alespoň se tak jevil. Když už se ho někdo nebál, alespoň měl z něho nepříjemný pocit. Říkali, že je nepříjemný, arogantní, z nikým se moc nebaví, na oslavách je vždycky jen hodinu – z povinnosti a pak zmizí... Byl takový tajuplný, nikdo nevěděl nic o jeho soukromí a ani se po tom nepídil. Většina lidí byla ráda, když ho nepotřebovala.

Já se ho vždy zastávala – nepřipadal mi takový, jak říkali. Snad uzavřený, zamlklý, trochu samotářský, ale zlý nebo nepříjemný, to ne. Ostatní to ale viděli jinak. Říkali, že ke mně se chová hezky, takže to nemohu posoudit objektivně. „Vždyť na Tebe se i usmívá !!!! To nikdo z nás u něho nezažil !!!!“, říkali. Myslela jsem, že přehánějí, ale nehádala se s nimi. Nemělo to cenu. Začala jsem si tedy pomalu všímat, jak se ke mně vlastně chová, jak se na mě dívá...

Měli pravdu, díval se na mě „jinak“. Ale nic víc se nedělo. Zdálo se, že mě „nebalí“ a nebo má neobvyklou taktiku, což se časem ukázalo jako dost pravděpodobné. Náhodné doteky, občas šel „náhodou“ kolem, tak se stavil na kafe, povídali jsme si o všem možném a zjišťovali, že máme opravdu hodně společného. Řekla bych, že se z nás stávali postupně přátelé. Byli jsme si bližší a bližší, rádi jsme se viděli, mně, jelikož jsem také dost uzavřená a nepřístupná, vyhovovalo, že postupuje jen po malých krůčcích a nevrhá se na mě...

Tohle období trvalo několik let. V jejich průběhu už jsem ale dávno zjistila, že poslední, na co před usnutím myslím, je ON a první, na co myslím po probuzení, je také ON. Všechny víme, co to znamená. Byla jsem do něho zamilovaná. Najednou mi ty jeho krůčky připadaly zase až moc malé, znáte to...

Trochu jsem z  toho začala už být nešťastná, ale nedávala jsem to na sobě znát. Jsem ze staré školy, kde holky (alespoň zdánlivě) kluky nebalí. Jako by to vycítil, najednou nastal posun. Jednoho dne mě tak nečekaně a krásně políbil, že jsem se z toho vzpamatovávala týden. A to už mi bylo třicet a měla něco za sebou ! Kdepak, za těchto okolností je první polibek opravdu něco kouzelného.

A tak jsme spolu začali chodit. Nikdo se tomu nedivil. Jediné, čemu se divili, bylo, že nám to trvalo léta, zatímco ostatním bylo dávno jasné, že k sobě patříme.

3.

Čas plynul, cítila jsem se šťastná, měla vedle sebe muže svého života, trochu se trápila tím, že nechce už zakládat rodinu, ženit se, ale už jsem měla velkého syna, tak jsem nenaléhala, měli jsme se moc rádi, jezdili na výlety, na vandry, do hor, na kole, užívali si přírody a občas si vyprávěli zážitky z minula, tak, jak to bývá. On byl kdysi ženatý, má syna, ale něco se stalo, co jej bolí, takže tohle téma nebylo časté.

Daleko častěji jsme probírali jeho minulý vztah. Tedy, ani ne vztah, jako takový, spíš zážitky z cest, putování, vlastně to, co jsme dělali i spolu. Řekl, že ten vztah byl důvodem, proč se mě dlouho zdráhal balit. Prý ho od začátku cosi ke mně neuvěřitelně přitahovalo, ale nechtěl být nevěrný, ačkoli jeho vztah se Stáňou fungoval už spíše ze setrvačnosti. Bylo tam dusno kvůli tomu dítěti, po kterém tak toužila. Žil totiž šest let s holkou, která byla také hodně do akce. Hory, vrcholy, příroda, apod. Potom však zatoužila, založit rodinu a mít dítě, jako každá. S ním prý pořád doufala, že změní názor, až málem „zaspala“. Tak prostě jednoho dne odešla. Jednou se mě zeptal: „ Poslyš, celá léta přemýšlím, že vy dvě se musíte znát – a řekl mi její příjmení a odkud je.

Ano – uhádly jste – DVOJČE.

On prostě šest let žil, stejně jako já, v Praze, čtyřicet kilometrů od našeho původního bydliště s MÝM DVOJČETEM, se mnou dělal v práci, celou dobu tušil, že se musíme znát, divil se, jak jsme podobné a nic neřekl !!!!! Normální člověk nepochopí, proč se nezeptal, jen tak, pro zajímavost, některé z nás na tu druhou. To nebyl zvědavý ? Bál se, abychom na sebe nežárlily..?? Těžko říct. První to řekl mě a já propukla v jásot:"Jéééé dvojče, moje dvojče, jak se má, co dělá??"

Asi za půl roku to řekl jí – zůstali přáteli a byli v kontaktu. A slyšel prý naprosto to samé:"Jéééé, dvojče moje, co dělá, jak se má??"

Okamžitě jsme z něj vymámily telefony, zavolaly si, setkaly se, objaly se a úplně přirozeně navázaly tam, kde jsme přestaly před 23 lety. Od toho dne se alespoň jednou týdně navštěvujeme, chodíme na procházky s jejím ročním synem, jsem jeho „teta“, která ho učí lumpačiny, svěřujeme si svá tajemství, starosti…..

Jsme prostě zase DVOJČATA.

Teď se snažíme, stmelit i partnery a vyrážet spolu na různé akce. Oni do toho nejsou moc žhaví, ale časem se nám to určitě povede.

Hlavně, že jsme se my dvě zase našly.

Máte podobnou zkušenost? Chcete se podělit o svůj zážitek s ostatními? Napište nám do redakce na info@babinet.cz.