Sedím si tak na písku, dohlížím na dceru Aničku a přemýšlím si. Najednou mne vyrušil dětský, dosti umíněný křik. Zaujalo mne hlavně to, že jsem nerozuměla, co ta malá, sotva tříletá žabka, tak vztekle křičí. Její agresivita se stupňovala, dívenka ječela, rudla a modrala... proč? Její máma se rozhodla, že půjdou domů, a zřejmě s dcerou příliš toto rozhodnutí nekonzultovala. Takže dítě se rozhodlo jí její záměr znemožnit. Řvalo a kopalo. Do své mámy, která sbírala hračky z písku. Vydržím hodně, ale tohle mne zvedlo. Navíc moje dcera se na to s otevřenou huběnkou dívala. Vstanu a říkám pořád ještě s účastí: „Co to ta malá tolik křičí?“

Její máma mávla rukou: „Ale ječí, že jsem blbá!“ řekne s naprostým klidem.

Blesklo mnou poznání. Takže bebá je blbá! To dítě nadává své mámě a ona... plaše se usmívá a říká: Víte, ona je ještě malá...

Přejel mi mráz po zádech.

Lidi, když tohle dovolíme tříleté dívence, kdy chceme začít vychovávat své děti? Až začnou vykrádat auta? Přepadávat stařenky, šourající se domů se zaslouženým důchodem z pošty? Až začnou brát, znaveni během světa, drogy? Až začnou vraždit?

Mámy a tátové, napadlo vás někdy, že děti musíme k úctě k člověku a k vzájemné toleranci vychovávat už od dětství?! A nejlépe vlastním příkladem!

Takže z mého posezení na písku vyplynulo:

Kdo může za všechno zlo světa? My, dospělí. Neumíme vychovávat svoje děti! A proto dobře nám tak! Náš svět je takový, jaký jsme si ho udělali!!

(Máte téma, které chcete zveřejnit Pod lupou? Zašlete na info@babinet.cz)