Před deseti lety jsme se ženou koupili starý domek na kraji vesnice poblíž Prahy. Stavení bylo tenkrát v dost dezolátním stavu, a tak jsme s renovací museli začít úplně od začátku. Těšili jsme se, že až jednou půjdeme do důchodu, odstěhujeme se tam natrvalo.

Za těch deset let se z naší chaloupky vyloupl moc hezký domeček, ve kterém jsme trávili všechen volný čas. Helču chytilo zahradničení, pěstovala všechno možné od růží po petržel, já jsem zase sekal trávu a vylepšoval a natíral a opravoval... Jednou, bylo to v sobotu večer, jsme leželi v naší krásné, vydřevené, půdní ložnici, četli jsme si, když jsme najednou zaslechli podivný šramot, jakoby odněkud za dřevěným obložením. „Co to může být? Že by myši?“ zašeptala zoufale Helča.

„To není možné,“ uklidňoval jsem ji. „Všude po domě máme pastičky a nikdy se žádná nelapila.“ Měli jsme skutečně pastičky nastražené spíš jen pro jistotu, protože jsme v domě zatím nikdy žádnou myš ani neviděli. „To by nám tak scházelo, aby se nám tady zabydlely myši,“ říkal jsem si, „rozkousaly by všechno, nač by přišly a ještě by mé ženě přivodily infarkt.“ Myší se totiž hrozně bála. Celou noc jsem se budil a poslouchal, zda neuslyším zase šramot.

Ráno mě ale čekal šok! Když jsem vylézal z postele, přeběhla mi přímo před očima po zemi kuna. „Helčo, vstávej, máme tady kunu, musíme ji chytit,“ křičel jsem jako smyslů zbavený. Žena samozřejmě nevstala, ale naopak zalezla ještě víc pod peřinu. Kuna v domě pro ni byla horší než celé „stádo“ myší najednou. Ať jsme ale dělali, co jsme mohli, naši novou společnici jsme nikde nemohli najít. Helča byla zoufalá a tvrdila, že s kunou jedno obydlí sdílet nebude. Ale co s tím? A tak jsem vymyslel malou fintu, jak jí znepříjemnit život, když na chalupě přes týden nejsme. Máme tam zavedenou pevnou telefonní linku, a tak jsem dal zvonění na nejvyšší možný stupeň hlasitosti a pravidelně naší kuně přes den několikrát volal. Doufal jsem, že jí pobyt u nás tak znepříjemním, že potáhne o dům dál. Celá naše rodina si ze mě dělala legraci, ale já jsem byl vytrvalý.

Jednou takhle k večeru, už jsme byli se ženou z práce doma, jsem zase cvičně vytočil číslo na chalupu.Telefon jsem nechal vyzvánět, když ho najednou něco zvedlo a ve sluchátku se ozvalo podivné škrábání a pískání. „Helčo,“ volal jsem šokovaně na ženu, „ona to zvedla, mám kunu na drátě.“ Žena si klepala na čelo a říkala něco o hloupých legráckách, v tom se ale na druhé straně telefonu ozval hurónský smích a povykování: „Tady kuna, tady kuna, jak mě slyšíte?“ Samozřejmě jsem hned poznal hlas našeho syna, a v tu chvíli mi také došlo, že se ten den vracel ze služební cesty a říkal, že se možná staví zkontrolovat naši chalupu. Připadal jsem si jako hlupák, jak jsem mohl křičet, že kuna zvedla telefon. Od té doby už kuně nevolám a na její štrachání za palubkami jsme si zvykli.

Nebo že by to teď byly opravdu myši?

Petr, 56 let

Zajímá vás, co prožívají ve svém životě jiné ženy? Co je těší a co trápí? Jak řeší své problémy, jak se vyrovnávají s nevěrou, jak vychovávají své děti? To vše najdete každý týden v časopisech plných skutečných životních příběhů NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU, ŠTĚSTÍ A NESNÁZE.

Navíc vás čekají i dobré rady MUDr. Plzáka, skvělé tipy na hubnutí, úžasné recepty pro všechny kuchařinky, křížovky i soutěže o bezva ceny.