Povím Vám příběh, zavřete oči a zkuste snít....
Té ženě budu říkat Věrka. Přiznává, přestože to my ženy rády tajíme, že se narodila v roce 1972.
Když jí bylo devatenáct, vypukla válka v Perském zálivu (ta první). Vyrazila tam tehdy vedena ušlechtilými pohnutkami a organizovaná zahraniční studentskou skupinou. Měla se stát s mnoha dalšími živým štítem a bránit irácké školy a nemocnice proti americkému bombardování. Do školy, kterou hlídala, bomba spadla (údajně omylem). Zabila její společníky. Jen ona a Ahman přežili. Vystrašená, bojící se o život, se s ním sblížila. Ale cosi se zvrtlo, osud ji donutil v Iráku zůstat (doma ji prohlásili za mrtvou). Provdala se tam, naučila se jazyk i zvyky. Po určitý čas žila jako muslimská princezna v krásném paláci uprostřed pouště.
Manžela Ahmana milovala, láskou vřelou a nejsilnější ze všech citů, které lidský mozek zná. Osud ji nedopřál děti (několikrát potratila) a nakonec ji připravil i o manžela. Dodnes neviděla jeho mrtvé tělo, zmizelo.
Věrka říká, že svoje slzy vylpakala v Iráku a že tam zůstalo i její srdce. Její osud beletristicky zpracovala Jana Švecová v Knize "Mé slzy zůstaly v Iráku".
Zeptala jsem se jí :
Je kniha "Mé slzy zůstaly v Iráku "věrná Vašemu osudu?
Věra: Rámcově ano, příběh je můj, ale pocity a drobné vsuvky patří fantazii autorky. Nechtěla jsem, aby o mně psala, ale přesvědčila mne, že je nutné poodhalovat roušku života v muslimském světě, že to přispěje ke sbližování kultur.
Život a zvyky žen ve Vaší muslimské domácnosti popsala věrně?
Věra: Ty jsou popsány věrně, také pouť do Mekky i svátky, které jsme světili. Nevím, jestli to stejně probíhá ve všech domácnostech, ale u nás to tak bylo.
Byla jste unesena manželovým strýcem ? Souhlasí to s knihou?
Věra: Ano.
Nechcete o tom mluvit?
Věra: Je to nepříjemné, stále to bolí. Únos, ponížení, urážky... Autorka si to musela hodně přimyslet, protože já jí řekla jen fakta. Ale musím říci, že mé pocity vystihla skoro přesně.
V knize je také spousta vedlejších příběhů, které Vám "jako" vyprávěly ženy z Vašeho okolí...
Věra: Ty jsou také hodně blízko pravdě.
Dnes žijete v České republice?
Věra: Žiji střídavě v ČR a v Iráku, oba státy jsou mým domovem. Možná je mi dnes dokonce bližší rodina mého manžela v Iráku. Některé věci, které se dějí u nás, prostě nechápu.
Můžete být přesnější?
Věra: V médiích se producírují nahé modelky a ještě se tím chlubí, sex a násilí ve filmech, soudci kupující dětské porno, poslanci, kteří si odmítají omezit své požitky, v Evropském parlamentu nás zastupuje muž, který čelí soudnímu stíhání za krácení daně, bývalý premiér v podezření z machinací a spojení s prostitucí... prostě jsem znechucena reprezentanty národa, který se vůči muslimům pasuje na kulturní.
U nás přetrvává pocit, že muslimské ženy jsou soustavně doma ponižovány a uráženy podivnými pravidly svazujícími jejich život.
Věra: Tak to není. Většina žen se dobrovolně zdržuje doma, užívá ochrany manžela a pečuje o děti. Je to zvyk, a ženy ho samy udržují a podporují. Myslím, že slušní muslimští muži, které jsem znala, se ke mně chovali mnohem lépe, než muži z Evropy. Ale co naplat, sprosťáci se najdou všude. Já žila v bohaté a dost osvícené rodině, měla jsem k dispozici tým pečovatelek -cvičitelku, masérku, učitelku tance, společnici... žila jsem si jako princezna.
Litujete něčeho?
Věra: Nedá se litovat, to bych se uplakala. Čas se zpět nevrací. Musím žít dál a hledat nový smysl svého života. Ale která z nás to nemusí dělat!
Ptala se Janka
Vaše názory
Pro vložení komentáře se prosím přihlašte nebo zaregistrujte.