Srí Lanka je země pro Středoevropana trochu z ruky. Dvanáct hodin letu z Prahy do Kolomba je únavných, ale pak se rázem ocitnete v jiném světě. A pokud odletíte v chladných prosincových dnech, abyste unikli předvánočnímu kolovrátku rozzářených obchodů, budete na Srí Lance štastní.

Dojet do hotelu na tomto krásném tropickém ostrově pod Indií není úplně jednoduché, autobusem to ale za pár hodin zvládnete. A cestou do hotelu nespat se vyplatí. Je na co se dívat. Předměstí Colomba, hlavního města Srí Lanky, je špinavé a chudé, jednolitá řada primitivních chýší. Tato zástavba se menšími obměnami táhne až k zátoce Unawatuna, za kterou již leží náš hotel. Pokojík je chladivý a pár hodin spánku nás osvěží. Otevíráme dveře na terasu a jsme na pláži, ohromné pláži s bílým pískem, luxusně bez lidí. Moře je teplé a vlní se. Pod tropickými palmami spřádáme cestovatelské plány. Kam se vydáme? Pozoruhodností je hodně a my jsme si odskočili jen na týden.

Ani se nenadějeme, a již je tu místní podnikatel jménem Kuma. Mladý muž, na Srílančana poněkud při těle, asi mu byznys vynáší. Nabízí nám své průvodcovské a dopravní služby, je totiž šťastným majitelem dopravního prostředku zvaného tuktuk. Smlouváme o ceny, nakonec se však Kuma stane naším průvodcem po okolí a jeho tuktuku (trojkolka s kabinkou) hojně využíváme. Tak kam se tedy vydáme?

Galle, zahrada s kořením a domorodci

Předně do nedalekého historického městečka Galle s vojenskou pevností a hradbami, kde je nejkrásnější atrakcí místní bezodpadové tržiště. Množství obchodníčků s exotickými druhy ovoce s zeleniny, smetáky a ošatkami a horou odpadků, na které se popásá kravka, kolem spousty psů, kteří žijí na ostrově zcela volně a leží klidně uprostřed rušné silnice, směsice pachů, divoce troubící tuktuky, rozbité silničky, usmívající se zdvořilí a milí Srílančané - to je fotka, kterou bych i se zvuky a vůněmi chtěla poslat přátelům ze Srí Lanky. Kupujeme si velký kokosový ořech s lahodnou šťávou uvnitř - kam se hrabe cola a umělé džusy - a vyrážíme do Spice Garden, čili zahrady koření, kterých je tu mnoho, obchodem s kořením se místní živí.

Poprvé v životě vidím pepřovník, a dozvídám se, že různá barva pepře závisí na době, kdy je sklizen. Pomeranče, banány a citróny tu rostou jako dříví v lese. Kuma se nás ptá, zda chceme navštívit rodinu, která pěstuje a zpracovává skořici. Natěšení Evropané kývají a tak tuktukem opět vyrážíme. Krátká přestávka kvůli hejnu vřeštících opiček, a jsme u jezera. K domorodcům je přístup pouze po vodě, chýše je skromná, ale na očumující turisty jsou zvyklí. Mladá žena nás hostí čajem, její o dost starší muž, nám ukazuje, jak se skořice vyrábí. Přináší prut nenápadného keře, olupuje kůru, pak ukazuje na hmoždíř, ve kterém se vyrábí skořicová moučka. Skořice omamně voní, mám chuť na jablečný koláč. Všichni se fotíme, a obtížení balíčky skořice se vydáváme zpět. Těšíme se do moře a na večeři s mnoha jídly s tradičním Srí Lanském curry, tmavém a velice jemně kořenitém. Zítra vyrazíme do vnitrozemí s českou průvodkyní, Kuma se tváří uraženě, že jsme mu dali košem.

Candy, chrám zubu a sloní sirotčinec

S průvodkyní Evou,modrookou blondýnou v sárí, vyrážíme na dva dny do vnitrozemí. Čeká nás jízda autobusem po turistických trhácích na Srí Lance. Po dvaceti minutách jízdy si Eva všímá, že řidič za volantem usíná a promlouvá na něj sinhálsky. Po chvilce zjišťuje, že řidič celou noc řídil a ani minutu nespal. Stavíme, aby se řidič mohl trochu vzpamatovat a nezabil sebe ani nás. Z nedalekého domu vychází žena v bílé noční košili, ptá se, zda něco nepotřebujeme. Řidič se v jejím domě osvěží vodou a po chvíli pokračujeme dál. Cesta je daleká a k vidění je mnoho. V duchu zaříkávám řidiče, ať neusne. Srí Lanka je hustě osídlena, je to vlastně nikde nekončící zástavba chýší v tropickém porostu. Rýžová pole, kaučukovníky, psi, cyklisté a tuktukáři.

Zastávka v továrničce na čaj, v poněkud retro stylu, s nezbytným nákupem výrobků, ale i ochutnávkou místní produkce, lákavá návštěva výrobny drahých šperků s instruktážním filmem, a pro majitele zlatých kreditek i pokušení v podobě nákupu krásných šperků za příznivé ceny. Krásně položené městečko Candy v mlžném oparu a relaxace v podobě ájurvédských masáží s následnou bylinnou napářkou. Všichni si libují, těla jsou zrelaxovaná a uvolněná. Máme chuť na pivo a těšíme se na postel.

Chrám zubu je v časných ranních hodinách relativně tichý, nad turisty převládají místní, kteří přišli rozjímat a poklonit se Budhovu zubu, relikvii, uložené ve vykládané skříňce. Na vteřinu spatřím cosi jasného a už jsem postrkována zástupem dále. Zub jsem nezahlédla, ale budu jim věřit... Už jen stačím položit kytičku a jdu do ranního světla ven. Všudypřítomní prodejci prodávají a pokřikují, žebrák se naklání do dveří autobusu... Odjíždíme do sloního sirotčince, nejpůsobivější podívané na ostrově.

Zde byli před mnoha lety shromážděni sloní sirotci bez rodičů, které stádo nepřijalo a ve volné přírodě by zahynuli. Od té doby se sirotci shromažďují, rodí se noví, pracují a hlavně ukazují se cizincům. Obdivujeme krmení čerstvých mláďat mlékem z lahve, slona, přenášejícího kmeny a pak jdeme na koupání slonů. Tak to je pro mne zážitek číslo jedna: padesát slonů slůňat se postupně noří do nádherné, široké a divoké tropické řeky, lehají si, házejí na sebe bláto, sprchují se choboty a slůňata dovádějí jako všechna mláďata.

Po půl hodině je tři srílanští „pastýři“ začnou vyhánět z vody. Krásné podívané je konec, až zase večer, ale to už budeme u moře v hotelu. Ještě se jedeme projet na slonovi, a když vidíme německého turistu, bezvládně ležícího na mohutném těle slona, rozhodujeme se pouze pro krátkou vyjížďku po dvoře. Slona, který nás vezl nakrmíme pochoutkami a už zase putujeme dále. Ještě zbývá navštívit mnoho prodejců typického srílanského zboží: ořechů, rattanových výrobků a tak dále, než jsme definitivně uvláčeni a můžeme se oddávat snění v autobuse, který nás veze zpět.

Dny na Srí Lance letí jako o závod, líně rozjímáme nad blížícími se Vánoci a hrozícími termíny v práci, nakupujeme suvenýry, roztodivné ovoce a koření a nakonec musíme zamávat příjemným dnům a milým obyvatelům krásného ostrova v tropech.

Tsunami

Ještě teď mi běží mráz po zádech, když si vzpomenu na záběry z amatérského videa, na kterém nemilosrdný živel zabíjel a ničil jen pár dní po našem návratu z ráje... Nahrnuly se mi slzy do očí a před očima mám všechny milé lidi, které jsem nedávno poznala. Snad se jim podařilo utéct, snad se zachránili... Posílám jim peníze, ale vím, že je to zoufale málo. Zase nám příroda dokázala, jak jsme bezmocní a jak je naše žití jen věcí náhody a štěstí.

Sbohem milá Srí Lanko, snad zase někdy...

Hana Michaliková

sváteční cestovatelka