Kypr je moje láska. Z deštivých a chladných květnových dnů se každý rok alespoň na pár dní přenesu nočním letadlem do vyhřáté náruče středomořského ostrova. Každý rok na pár dní unikneme s mužem všednímu kolotoči a hřejeme se, obklopeni pohostinností místních obyvatel. V Larnace už čeká taxi a vlídný taxikář nám nese kufr a rozpráví. Na Kypru bez problémů anglicky, příjemný to důsledek bývalého britského impéria. Méně příjemná je jízda vlevo, ale provoz na Kypru není hustý a všude je to kousek, do vnitrozemí i do hor, kam lze uniknout před poledním žárem. V přímořských letoviscích lze potkat všehochuť Evropanů, přeci jen však mírně převládají Britové a v poslední době také Rusové. Už jsme v hotelu a můžeme si dopřát ještě pár hodin spánku, než se vrhneme do cestovatelských radovánek. Osvěžující moře a travnatá pláž je příjemná, ale už plánuji letošní výletní cíl.

Ráno si půjčujeme auto a vyrážíme. Letos žádné horské tůry, ale „velkoměsto“. Cílem je schizofrenní Lefkosia, čili evropsky Nikósie, město, již řadu let rozdělené zdmi a ostnatým drátem. Zátarasy vypadají hrozivě, ale je vidět, že i na nich už zahlodal zub času. Ostnaté dráty jsou pokryté prachem, ze zteřelých pytlů se místy začíná sypat písek, neobývané domy podél hranic se rozpadají. Říkám svému muži, že zátarasy možná zmizí dříve, než bude vyřešen problém tisíců tureckých a řeckých Kypřanů. Ti byli před 30 lety přemístěni z jednoho místa na druhé, jejich majetky byly zabaveny, ukradeny, a země byla násilně rozdělena, vinou politické „vyšší moci“, ačkoliv mnoho staletí předtím žili Turci i Řekové pospolitě a v toleranci.

Cestou do severní, tedy turecké části Nikósie myslím na jinou zeď, berlínskou, a nejsem si jistá, zda by tato kyperská zeď byla zbourána s takovým nadšením, jako v roce 1989 ta v Berlíně. Procházíme se krásným a malebným starým městečkem řecké části, odkud se řečtí Kypřané po konfliktu v roce 1973 odstěhovali, obdivujeme butiky zvučných jmen, příjemné kavárničky a zjišťujeme, že staré domy jsou obydlené lidmi z Asie, Srí Lanky, Malajsie a já si na chvilku připadám, jak v Newyorském China Townu.

Pak útulnost mizí, jsme v pásmu nikoho, zdravíme vojáka OSN a už jsme na hranicích do turecké části. Tam je vše jinak. Pryč je prosperující ruch ulic. Nikdo nenakupuje, cestou nahlížím do zanedbané oficíny bez zákazníků, protože je čas siesty. Co mne nejvíce zaráží, je špína a volně se povalující odpadky a haldy pytlů v uličkách kdysi pitoreskního města. Děti křičí a honí se, turistů poskrovnu a nikde žádné názvy ulic. Procházíme se trošku zmateně, ale podle mapy nakonec dojdeme, kam jsme původně mířili. Nejkrásnější památky a pláže a místa jsou totiž zavřená před světem v této „Zemi nikoho“. Ale je horko a už se těším na pivo, dohadujeme se, že se osvěžíme v řecké části, pohled na neupravené město je skličující. Tak honem zpátky do civilizace.

Člověk by řekl, že bourat zdi je snazší než stavět, ale jak se zbourá zeď křivd, na to jsem recept ještě nečetla. Vracíme se do útulného hotelu, ale mám divný pocit. Myslím na to, že bych nechtěla být takovým „skorovězněm“, i když v nádherném kousku lidské planety - na severním Kypru.

Hana Michaliková

příležitostná cestovatelka