Kdo z vás má čtyřnohé přátele nebo alespoň nějaké to větší domácí zvířátko ví, že naši zvířecí přátelé bývají mnohdy chytřejší, než si my, lidé, myslíme.

Vše začalo tím, že jsem na podzim roku 2003 viděla v parku slečnu, jak poctivě cvičí svého pejska. Byl to bíglík. Byl moc roztomilý. Jeho velká hnědá ouška a milý obličejík upoutaly mou pozornost tak, že jsem zatoužila takového pejska mít. Uvědomila jsem si, že se vlastně nemám, kromě svého přítele, o koho starat. Že mi chybí ještě něco miloučkého. Že když mi přítel odjede na pár dní na služební cestu, zůstanu v bytě úplně sama. Často mi bylo smutno – hlavně v noci. Občas, a to už od dětství, jsem mívala noci, kdy mi bylo moc smutno a opuštěně, ačkoli jsem k tomu neměla důvod. Chybělo mi něco a nevěděla jsem co… snad jsem zatoužila mít i děťátko. Ale jelikož jsem dospělá rozumná dívka, vím, že si žena nemá pořizovat miminko, když se cítí být sama, že to není to nejlepší řešení a vzhledem k mému věku bych měla na miminko ještě chviličku počkat.

A tak jsem začala uvažovat o pejskovi. Dívala jsem se na internet a prohlížela si různé rasy, různé stránky o pejscích. Četla diskuse pejskařů. Ze všech těch možných ras se mi nejvíce líbil právě bíglík a jorkšírek. Samozřejmě jsem uvažovala, zda nebude pejsek v naší domácnosti přítěží, zda zvládneme chodit s ním pravidelně ven, kupovat mu jídlo a dobrůtky. Prostě o něj pečovat. Často také cestujeme a nemáme auto, a tak jsem také zvažovala, zda nebude pejsek přítěží na cestách. Po dlouhých nočních rozhovorech jsme se s přítelem rozhodli pro jorkšírka. Vyhovovala nám jeho velikost, neboť se s ním dá snáze cestovat – vejde se i do příruční tašky. Také jeho srst není vlastně srstí, nemá podsadu jako ostatní pejskové, má takové chlupy, jež se svým složením podobají lidským vlasům – a tak bylo rozhodnuto. Bude jorkšírek…

Když jsme si pejska vybrali a za měsíc nám ho paní chovatelka přivezla domů, měli jsme obrovskou radost. Určitě to sami znáte, je to zřejmě něco podobného, jako když má žena první miminko. Vůbec jsme nevěděli co dělat, jak mu co říkat apod. Nakonec vše dobře dopadlo a my vychováváme našeho pejska Andíka docela slušně. Nedávno mu byl rok a myslím, že si nemá na co stěžovat.

Už odmalička chodil Andík vykonávat svou potřebu ven, neboť paní chovatelka s Andíkem a jeho maminkou byla celé léto na chatě, a tak se náš pejsek moc dobře a rychle naučil, co a jak se dělá. Jenže doma v paneláku mu to nějak nešlo. Nemohl jít ven kdy si vzpomněl, a tak se nám občas počůral. Samozřejmě, byl štěňátko, a tak jsme ho vše postupně učili a vysvětlovali. Jenomže víte, takový malý jorkšírek je sice také šikovný, ale vzhledem k tomu, že jsme oba pracující lidé, nevydrží někdy celých 8 hodin neudělat loužičku. A tak nás napadlo řešení – kočičí záchod. Říká se, že malé pejsky jde na takový záchod naučit – proč ne, když ho naučíte „sedni“, „lehni“ a spoustu jiných věcí, proč ne zrovna chodit na svůj záchůdek. Koupili jsme vaničku a kočičí písek a začali Anýska učit. Celý půlrok nám trvalo než pochopil, o co jde. Možná to pochopil, jen to nechtěl dát najevo...

A tak jsme občas našli loužičku, občas nějaký ten bobek. Nedávno jsem se však vrátila z práce domů první, vše jsem zkontrolovala a samozřejmě, že jsem našla v kuchyni bobek. A tak jsem chtěla pejska zavolat a vynadat mu, že se to nesmí. O tom, že se píše, že si pejsek nepamatuje, co provedl a neměl by se trestat, pokud není chycen při činu, o tom bych tu mohla popsat další stránky, neboť náš Anýsek moc dobře ví, čí ten bobek v kuchyni je. Jak jsem ho volala vůbec nepřišel, ale milé dámy, teď se podržte. Ten malý lump skočil do svého záchůdku – prvně za půl roku – a začal tam přede mnou čůrat. A co to znamená? Že musíte pejska pochválit, že se pěkně vyčůral, kam jste ho celý půlrok učila chodit, a že už mu za ten bobek nemůžete vynadat. Takže naši čtyřnozí přátelé jsou chytřejší, než my si myslíme. Možná, že umějí i mluvit naším jazykem, jen to ještě nedali najevo, aby nemuseli třeba začít chodit do práce.

Přeji hodně hezkých chvilek s vašimi mazlíčky a važte si jich, neboť oni si váží nás a to, i když jsme smutné, naštvané nebo si s nimi nechceme hrát. Mají nás rádi stále, za každého počasí. Na adrese www.anysek.net se dozvíte více informací o malém pejskovi rasy jorkšírský teriér.

Zažila jste podobný příběh s Vaším zvířecím kamarádem? Napište nám o tom na info@babinet.cz a podělte se tak s ostatními čtenářkami Babinetu.