Dvě duše

Tak nevím, zda v prachu u nohou

či hlavou v nebesích jsem.

Vím jen, že ostatní nemohou

a nevědí, jaká já jsem.

Jestli chceš, tak zpovím se tobě,

riskuji ovšem přízeň tvou.

Zdá se mi totiž, že pojím v sobě

povahy různých dívek dvou.

Myšlenku v prachu zválenou

si ve svém srdci ošklivím

a pak mám touhu šílenou

a ničemu se nedivím.

Jsem čistá jak jeptiška na faře,

a přesto všem "padlým" závidím.

Ty žijou pořád jak na jaře,

já tolik lásky nesklidím.

Mám Dar, Bůh mi lásku dal

a dal mi oči samý smích,

nevím, zda-li jsi spočítal,

že právě tohle plodí hřích.

Já nedokážu říct ti ne

ve chvíli, kdy mě obejmeš.

Dám ti vše, jen "to jedno" ne

a ty - pak stejně odejdeš.

A já se cítím být zrazená.

Proč zradila jsem vlastní já?

Jak v moři kapka ztracená,

že opustíš mě, se mi zdá.

A budu pak věrná a čistá,

budu lásku svoji zapírat

a čím si pak budu jistá,

když už mě nebudeš mít rád?

Proč člověk se vlastně narodí,

když potom nesmí, co by chtěl?

Láska se těžko rozchodí,

to ví snad každý, kdo ji měl.

A proto suď mě, jsi bez viny,

třebas hoď po mně i kamením,

odkryla jsem ti své slabiny

a protože nechci, se nezměním.

Jsem taková, protože jsem to já,

jsem zákeřná, taky nesmělá,

jsem odvážná, pak hned zbabělá,

zkus, kdo s tím co nadělá...