Venku leje jako z konve, doslova se protrhly mraky a já už několik dní nosím v kabelce doporučení a žádanku od paní doktorky na mamografické vyšetření. Každé ráno si říkám že už tam půjdu, ale pokaždé hledám důvod, abych tam nemohla jít. Už ani nepočítám, kolikrát jsem toto vyšetření absolvovala.

A tak u okénka - podle nápisu je to recepce, odevzdávám sestřičce žádanku, ta překontroluje podle kartičky pojišťovny veškeré údaje a podává mi do ruky podložku, na které je připevněn dotazník. „To si v čekárně vyplníte, necháte u sebe a podle přiloženého čísla si vás laborantka zavolá.“ Odcházím do čekárny plné žen a vyplňuji podrobný dotazník. Kdo si zapomněl brýle na čtení, tak nemá šanci ta drobná písmenka ani přečíst. Po chvíli čekání si pro mne přichází laborantka, přesvědčí se že jsem to podle žádanky opravdu já a odvádí mne do miniaturní místnosti, kde žena plnějších tvarů nemá možnost se ani otočit, natož udělat jakýkoliv pohyb. „Vysvlečte se do poloviny těla a přijďte za mnou.“ Vcházím do místnosti, kde stojí mamograf a laborantka mi postupně snímkuje prsa.

Do jakých tvarů je potřeba prsa zdeformovat pomocí mamografu, aby snímek měl potřebnou kvalitu si člověk nedokáže ani představit. Není to bolestivé, ani nepříjemné, spíše je to komické. Ale má to své opodstatnění a je to nutné, protože jedině tak se přijde i na ty sebemenší odchylky a hlavně, vyšetření odhalí sebemenší ložisko rakoviny. „Můžete se obléct a čekejte v čekárně a sestřička vám oznámí výsledek.“ Děkuji a odcházím do miniaturní místnosti, kde mám odložené prádlo a přitom se dívám, zda jsou ta moje prsa opravdu moje a v původním tvaru.

Mezitím se složení pacientek obměnilo. Přicházejí další a jedna paní středního věku hned při příchodu na adresu dotazníku přes celou čekárnu pronáší „To je jistě nějaká kravina, co to po nás chtějí vyplnit“, ale nikdo na její slova nereaguje a tak s provinilým výrazem raději začne dotazník vyplňovat. V pravidelných intervalech přichází do čekárny sestřička a podle jmen oslovuje pacientky a sděluje jim, že mohou odejít, že vyšetření je v pořádku.

Pacientky, co přišly až po mně, již odchází a já stále čekám až uslyším své jméno a se mnou několik žen také. Čas se líně vleče, jednu paní utěšuje její kamarádka, že ať se nebojí, že to jistě dobře dopadne a v tom přichází na řadu a volá ji paní doktorka. Po několika minutách vychází z ordinace s úsměvem na tváři. Teprve nyní se její kamarádka přiznala, že měla tak velký strach, že se klepe strachy ještě nyní. Za chvíli přicházím na řadu já. Opět se vysvléct a přejít do zšeřelé vyšetřovny, kde vévodí ultrazvuk a u něho paní doktorka. Nanáší gel na mé tělo a podrobně zkoumá má prsa, připadá mě to jako věčnost. A po chvíli zkoumání pronáší blahodárná slova „Je to zatím v pořádku a uvidíme se v dalším termínu kontroly.“ S úlevou odcházím. Venku stále vydatně prší, ale já mám pocit, že pro mne svítí slunce.

Ne každé vyšetření ale dopadne dobře, bohužel pro někoho je to začátek dlouhé cesty za zdravím. Co jste prožívaly a co vás všechno napadlo, když jste se staly onkologickými pacientkami. Jaká byla vaše bezprostřední reakce? Reakce vašeho partnera? Podělte se s námi o své zážitky. Na vaše odpovědi se těší Jana Šulcová.