Každý máme své dny... Ty, které nás jednou provždy změní svou výjimečností. Znáte to také? Dnes bych vám ráda vyprávěla o tom svém. Stal se už před 16ti lety a opravdu nikdy jsem na něj nezapomněla...

Žili jsme tehdy s mou mladou rodinkou shodou různých životních náhod v cizině, blízko hlavního města, ale daleko od civilizace. Já i můj muž jsme zde pracovali a to na rodinné směny, protože mezitím jsme se starali na střídačku o našeho dvouletého syna. Aupair bychom v té době skutečně uvítali, ale asi nezaplatili...

Jednoho krásného, ale velmi mrazivého dne muž oblékl syna do všeho, co bylo doma k dispozici, posadil na sáňky a šel mi naproti jako mnohokrát předtím. Sníh hezky křupal pod nohama a byl nádherný den. Tak minus 15. Měl v plánu vyzvednout mě z práce a pokračovat dál v procházce i nákupech. Já však měla jiné plány. Chtěla jsem přesně na druhou stranu, domů. Chvíli jsme přesvědčovali jeden druhého na rohu náměstí před obchodem s hračkami a to asi dost hlasitě, když se po nás kolemjdoucí tak dívali...

Vy jste určitě vstřícnější ke svým partnerům, ale my jsme oba byli tenkrát jako berani, takže jsme se vydali každý přesně na opačnou stranu. Já přišla do teplého bytečku za chvilku, muž mnohem, mnohem déle. No možná to už víte, ale my to f a k t nevěděli, ale ten náš malý chlapeček tam zůstal, na sáňkách, před tím obchoďákem, sám...

Už vás nebudu déle zdržovat. I v zahraničí žijí hodní lidé, kteří se na chvíli ujali cizího dítěte a odvedli do tepla a pak nám s úsměvem předali zpět. Ale ta hodina čekání, hledání, kdy člověk ani nedýchá a rozhodně nemyslí na sebe, ta mě navždy změnila. Dnes už se tedy ohlížím. I když jsou děti veliké...

Máte i Vy své nezapomenutelné dny a zážitky? Napište nám do redakce na info@babinet.cz