Přiznám se hned na začátku, já tápu. Jsme skutečně takové husičky, jak nás pan Renč vykresluje? Nebo se jedná o tak vtipnou nadsázku? Neslibuji si příliš od lehkého žánru komedie? Pravda, bravurní výkon Simony Stašové zaujal snad každého diváka na první dojem, její proměny byly přesvědčivé a srdce trhající, její touhy a zklamání opravdové, její sebeironie hraničící s dokonalostí. Také pan Donutil se moc nenutil do pasivní otcovské role a skvěle koulil psí oči na svou sousedku. V čem však vynikli ostatní herci a jaké bylo vlastně poslání filmu?

Ukázat všem, že pan Vašut je stále chlapík a sluší mu to i ve vaně nebo sprše? Že o lásce je lepší psát poezii než ji přesvědčivě zahrát na plátně? Že matky mají dnes více rozumu než jejich dvacetileté dcery? Že zklamání z mužů je lepší vyboxovat v ringu než je všechny rovnou zničit? Že nejlepší je vypovídat se v kadeřnickém salónu, protože kadeřnice je naše nejlepší zpovědnice? Že vztahy mezi mužem a ženou vlastně ani žádnými vztahy dnes nejsou, protože se vždy rozplynou pod rouškou sobectví a sebestřednosti? To právě nevím.

Známí mi tvrdí, že odejít rozesmátá z kina je dnes velký úspěch a mohu být tedy ráda. Pokud jsem i uronila slzu, můžu si dokonce blahopřát. U jiného filmu nemusím mít ani tolik štěstí. Ale já si říkám, jestli nás pan režisér trochu nehoupe. Jestli to spíš než Román pro ženy nebyl tak trochu Sen stárnoucího muže...