V těchto květnových dnech si svět připomíná konec nejhroznější války v našich dějinách... Letos slavíme 60.výročí druhé světové války. Dodnes její hrůzy poznamenávají národy a jejich vzájemné vztahy. Vtaženo bylo do války postupně 61 zemí, více než 80% naší planety a přes 50 milionů životů bylo zničeno. Musíme si její ničivé účinky stále připomínat, aby byly výstrahou pro další generace a aby se již nikdy neopakovala. Temná minulost i po tak dlouhé době poznamenává mnoho lidí. K takovým patřila i paní Marie.

Psal se rok 1939 a paní Marie by vdaná teprve šest měsíců. Těšili se na společný život a také na děti, které si plánovali. Její manžel Jiří byl aktivním členem v komunistické buňce v Brně. Na udání byla celá buňka postupně zatčena, vyslýchána, mučena a poté odvlečena do koncentračního tábora. Marie se ukrývala na venkově, kde ji prodloužená ruka fašismu našla a také deportovala do koncentračního tábora. Uběhlo mnoho měsíců, než se tajně dozvěděla, kde se její manžel nachází. Informace byly kusé, ale byla ráda, že muž žije. Marie měla to štěstí, že uměla dobře šít, a tak byla v táboře kousek od Vídně nasazena do šicí dílny, kde se šily vojenské uniformy. Práce byla tvrdá, pracovalo se 14 - 16 hodin denně i více. Čím více bylo práce, tím méně bylo jídla. Hygiena skoro žádná. Dvakrát denně nástupy, kontroly. Podmínky velmi kruté, ale protože byla mladá, tak se její organizmus přizpůsobil a pracovní normy plnila. Vězni si mezi sebou pomáhali jak se dalo, protože pokud někdo nepodával potřebný výkon nebo onemocněl, toho čekala deportace do jiného tábora, kde ho čekala jistá smrt. S přibývající intenzitou války se snižovaly příděly jídla. Museli vystačit s krajíčkem chleba a vodou na celý den. Nově příchozí vězni velmi těžko snášeli již tak těžké podmínky v táboře a často byli opět vystřídání novými vězni. Paní Marii držela při životě naděje, že její manžel stále žije, i když je ve vyhlazovacím táboře. Věřila, že válka jednou skončí a oni se opět sejdou.

Pan Jiří byl uvězněn ve vyhlazovacím táboře, kde byli všichni vězni využívání na nejhorší práce. Dokud mohli pracovat, tak žili. Pokud ne, tak šli na jistou smrt, protože jejich návrat byl nežádoucí. Jeho mladší spoluvězeň se stal také jeho kamarádem a tak spolu žili ze vzpomínek na své blízké. Pan Jiří Josefovi vykládal hlavně o své Marii, a on zase o svých rodičích a sourozencích. Přibývaly roky strávené v táboře a s tím se také na obou podepsala těžká práce, nedostatek jídla a přišly nemoci. A tak si Jiří s Josefem slíbili, že pokud někdo z nich zemře, tak ten druhý najde jeho rodinu a oznámí jí, že tam byli spolu a jak zemřel. Nechyběly ani vzkazy a vzpomínky. Když byly dva měsíce před koncem války, tak pan Jiří na následky útrap zemřel. Jeho přáním bylo, aby Josef navštívil jeho ženu a řekl jí, že ji má moc rád a že ho mrzí, že se spolu již nesetkají.

Paní Marie se po dlouhých letech útrap v táboře vrátila zpět do zničeného Brna, ale bohužel s velmi podlomeným zdravím. Stále o svém manželovi neměla zprávy. Až dva měsíce po válce ji navštívil pan Josef a všechno o životě v táboře a hlavně o Jiřím ji postupně vykládal. Marie nebyla schopna se s danou situací vyrovnat, velmi těžce to nesla. A tak ji Josef pomohl najít byt, chodil s ní na procházky, pečoval o ni a pomáhal jak se dalo. Marie a Josef se pomalu do sebe zamilovali. Po roce a půl si opětovali svoje city a krátce na to se vzali. Marie díky útrapám nikdy nemohla mít děti. Ale s osudem se smířili a žili opravdu jeden pro druhého a jejich společný život naplňovala vzájemná láska a porozumění. Marie dlouhá léta musela jezdit do sanatoria, kde si léčila své zdraví. Josef ji vždy doprovázel a byl ji velkou oporou. Je to několik let, co se stal pobyt v sanatoriu jejím posledním a paní Marie podlehla těžké nemoci. Pan Josef svoji Marii velmi miloval. Jeho stesk byl tak velký, že začal chřadnout a dva měsíce po Marii zemřel.

P.S. Tento příběh je skutečný