Evičce (s láskou)

Mladí lidé se často stěhují... Tedy my, když jsme byli mladí, jsme se stěhovali opravdu často. Tohle byl už náš pátý domov během tří let a o něm vám chci dnes vyprávět. Žili jsme ve starém domě kousek za Prahou, blízko nás jez a skály a řeka, prostě romantika... Romantické sice nebylo nošení nákupů z kopce do kopce, ani hučení blízké vodní elektrárny, ale kdo by odolal té kráse? Když často měníte bydliště, umíte dobře balit kufry, rychle běhat po úřadech a bleskově sestavovat skříně, ale nekoukáte moc na lidi okolo. Aspoň já neměla čas koukat. A tak se stalo, že ačkoli nás už znala skoro celá ulice, já jsem neznala prakticky nikoho.

Bohužel náš starý dům měl mnoho vrtochů. Vypínal proud, vodu i vodovodní odpad, jak se mu zachtělo. Měl některé podivné nájemníky a spoustu starých tajemství, která jsme pochopili až záhy, až po restitucích... A tak se stalo, že jednoho dne přestala téct voda. A netekla druhý ani třetí den a nedalo se prý nic dělat. Pro mě s dvěma malými dětmi to byla úplná pohroma. Nebyly papírové pleny, prádelny ve městě ani přátelé na blízku. A doma vana špinavého prádla. Tak jsem sebrala všechnu svou odvahu a šla zazvonit na dveře neznámé mladé paní v naší ulici. Nevím, jestli jste vy někdy o něco prosili cizího člověka, ale mně bylo tedy hrozně. Nabídla jsem jí peníze za vyprání naší špíny...

A ta mladá paní se na mě usmála a povídá: „To jsem ráda, že jste přišla. Já jsem Eva.“ A odběhla pro dvě malé skleničky likéru. Pak jsem přinesla obrovské tašky toho prádla a seděla v kuchyni u kávy a koláčů a seznamovala se s historií její rodiny, zatímco pračka tiše prala. Nechtěla peníze, chtěla mi všechno vyžehlit a přinést... Tak jsem poznala svou první kamarádku v naší ulici. Už je to třináct let a zase bydlím jinde. A kolikrát si vzpomenu, když zvoním poprvé u cizích dveří.