Můj příběh je velmi dlouhý. Dnes vám budu vyprávět jen jeho první část, začátek. Ale začátek je vždy nejdůležitější. I ten můj. Žila jsem tehdy se svým mužem a dvouletou dcerkou z předchozího vztahu ve vesnici u Prahy ve starém vypůjčeném domě. Právě jsme očekávali narození dalšího dítěte. Byla jsem v sedmém měsíci těhotenství.

V blízké vesnici žil i můj bratr se ženou a dvěma krásnými chlapci ve věku 6 a 7let. Švagrová byla velmi mladá, její rodina jí moc nepomáhala a ona si mnohdy nevěděla rady. Navíc se chlapci narodili velmi brzy po sobě – po 11 měsících, takže jsem jí hodně pomáhala a často jsem je i na několik dní hlídala. Byli to velmi veselí malí uličníci, na svůj věk velmi šikovní, samozřejmě si je oblíbil i můj manžel. Těhotenství jsem měla dost komplikované, takže jsem byla jen doma a na zahradě a pravidelně jsem jezdila na kontroly do nemocnice. Jednoho dne, když se muž chystal dovézt mě do nemocnice na vyšetření, prohodil jakoby nic: „Asi si kluky vezmeme k sobě.“ Povídám: „Jak to myslíš?“

„No neříkej, že by se ti nelíbilo, kdyby tu žili s námi.“ Jeho odpovědi jsem vůbec nerozuměla. „Jak žili s námi, vždyť mají své rodiče, stalo se něco?“ Muž se tvářil nezúčastněně: „Víš, jejich máma odešla.,“ řekl jen. „Jak odešla, stalo se něco?“ zeptala jsem se. „No prostě odešla. Ber to, jako že umřela, jakoby ji porazilo auto.“ Krve by se ve mne nedořezal. Nesnáším žertování na takové téma. Vůbec jsem nechápala, jak může říkat takové věci? Byla jsem zděšená, tolik cynismu a já s ním čekám dítě. Najednou jsem měla strach...

Mýlila jsem se. Velmi. Jejich maminka se rozhodla ukončit svůj život a bohužel se jí to povedlo. Trpěla těžkou maniodepresivní psychózou. Můj muž mi neubližoval! Až časem mi došlo, že mě téměř čtyři dny pomalu připravoval na tak těžkou zprávu a řekl ji až v momentě, kdy jsme měli jet k lékaři. Věděl, proč. Omdlela jsem.