Smlouva s ďáblem

Pršelo a byla mlha toho rána,

já potkala jsem prazvláštního pána.

Ten pán měl sáčko z hadí kůže!

Však z klopy drala se ven růže.

Měl dravčí úsměv, až to zebe!

Však z očí hledělo mu nebe.

Pán nebyl svatý, možná ďábel byl.

Krutě se usmál, pak mě oslovil:

"Hej slečno, milá slečno!

Vám to dnes ráno sluší.

Hej slečno, milá slečno, prodejte mi svou duši!"

"Co dáte?" Ptám se hada.

"Co vaše srdce žádá!

Vy chcete lásku nevinnou, pro mě budete jedinou.

Vy chcete mořem vášně plout, a to vám mohu poskytnout.

Hříšně vás budu milovat, to vše vám, slečno, mohu dát.

(Však nebude to napořád.)

A bylo jasné pánovi, co mladá dívka odpoví.

Aniž bych slevu usmlouvala, já duši svoji jsem mu dala.

Jak slíbil, tak i vykonal. Vzal, co mu patří a šel dál.

A s mladou dívkou udála se změna, místo ní zůstala tu prázdná žena.

Bez duše? Tak se nedá dlouho žít.

Když nemám svoji, musím jinou mít.

Nejlépe někomu ji vzít.

A tak jsem za kalného rána, vzpoměla na onoho pána.

Než jitro uplakané stalo se podvečerem,

já byla dobrým žákem, ďábel mým učitelem.

Mé oči prázdné, ale žhavé,

má náruč zrádná, plány dravé.

Mladík, co večer v parku vyhlížel lásku snad,

měl smůlu, tenhle snílek, už do oka mi pad.

"Hej pane, milý pane, vám to dnes večer sluší.

Hej pane, milý pane, prodejte mi svou duši!"